ECLI:CZ:US:2007:1.US.2470.07.1
sp. zn. I. ÚS 2470/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora, sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zast. JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.8.2007, č.j. 12 Co 297/2007-50, a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.4.2007, č.j. 5 Nc 930/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a výrok III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Uvedl, že obvodní soud citovaným usnesením rozhodl o zastavení exekuce a zároveň rozhodl, že povinný je povinen mu zaplatit náklady exekuce. K jeho odvolání městský soud výrok ohledně nákladů exekuce doplnil a potvrdil, protože dovodil, že o náhradě nákladů exekuce podle §89 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád) soud rozhoduje podle procesního zavinění a soud první instance rozhodl správně. V další části ústavní stížnosti stěžovatel komparoval postavení soudce a soudního exekutora (s odvoláním na příslušná ustanovení exekučního řádu), přičemž dospěl k závěru, že soudnímu exekutorovi je svěřen výkon moci soudní, tudíž je mu třeba vytvořit stejné podmínky pro výkon této moci, včetně materiální nezávislosti. Odkázal též na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu - opakovaně nesprávně označovaného jako "ústavní soud" - o povinnosti státu zajistit soudcům i materiální nezávislost a polemizoval se závěry pléna Ústavního soudu vyjádřenými ve stanovisku Pl. ÚS-st. 23/06. Na základě svých tvrzení se domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádření v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce a že takové rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy, a navrhl zrušení napadeného usnesení městského soudu v celém rozsahu a výroku III. usnesení obvodního soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 82 odst. 1 Ústavy:
Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti, který je téměř identický s řadou předchozích stěžovatelových podání, o nichž již bylo rozhodnuto, a s přihlédnutím k provedeným zjištěním, nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníků ani účastníků řízení před obecnými soudy, tj. oprávněného a povinného.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 19.4.2007, č.j. 5 Nc 930/2004-38, zastavil exekuci oprávněné společnosti Telefónica 02 Czech Republic, a.s., proti povinnému Martinu Plecháčkovi, protože z dosavadního průběhu exekuce bylo zřejmé, že výtěžek nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Ve výroku III. tohoto usnesení uložil povinnému zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů exekuce částku 6 192,80 Kč, a to v souladu s §87 odst. 3 exekučního řádu (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005 a stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06). Proti výroku III. podal stěžovatel odvolání polemizující se závěry obsaženými v obou stanoviscích a požadoval změnu výroku tak, aby povinnost nahradit náklady exekuce byla uložena oprávněnému. Městský soud zrekapituloval závěry obou stanovisek a uzavřel, že nemá důvod se od nich odchýlit, protože oprávněný, stručně řečeno, zastavení exekuce procesně nezavinil. Z tohoto důvodu napadený výrok městský soud potvrdil.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát a opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, zejména v případech, kdy došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce. V této záležitosti nejprve dospěl k závěru, že nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám (srov. nález sp.zn. I. ÚS 290/05). Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což ve svém důsledku neznamená ani zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených výroků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení oba soudy vyšly ze zjištění, že oprávněná společnosti se žádného procesního zavinění nedopustila. V konečných důsledcích tak zůstalo stěžovateli zachováno majetkové právo vůči povinnému, do kterého nijak nebylo zasaženo. S ohledem na tento závěr nemohla být ani ohrožena nezávislost soudního exekutora, proto nebyl porušen ani čl. 82 odst. 1 Ústavy, jehož porušení se stěžovatel snaží dokázat širokým interpretačním záběrem.
Nepřípadným je stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 1 Listiny, neboť toto ustanovení nezakotvuje žádné jeho konkrétní základní právo; porušení tohoto články by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu