ECLI:CZ:US:2007:1.US.2548.07.1
sp. zn. I. ÚS 2548/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. M., zastoupeného JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Stallichova 11, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2007, č. j. 51 Co 308/2007-422, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2007, č. j. 42 C 304/98-408 a proti usnesení téhož soudu ze dne 1. 10. 2007, č. j. 42 C 304/98-425, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítal, že soudy jej od povinnosti zaplatit poplatek neosvobodily, přestože prokázal svou nemajetnost, přičemž nad rámec zákona (§138 odst. 1 o. s. ř.) po něm žádaly předložení daňových přiznání, argumentovaly minulými příjmy a v rozporu s názorem Ústavního soudu ČR (IV. ÚS 289/03) požadovaly, že si měl vytvořil rezervu na zaplacení poplatku již v době po podání žaloby. Pominuly, že nelze nikoho trestat, že utratí v minulosti vydělané peníze a nezohlednily špatný zdravotní stav stěžovatele. Ve věci v prvním stupni nerozhodoval zákonný soudce, což stěžovatel doložil svým dopisem adresovaným soudu.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2007, č. j. 51 Co 308/2007-422, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 42 C 304/98-408, nevyhověl stěžovatelově žádosti o zaplacení odvolacího poplatku ve výši 1 milion Kč a současně stěžovateli uložil povinnost poplatek zaplatit. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Městský soud v Praze citovaným usnesením zrušil výrok Obvodního soudu pro Prahu 4 o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a potvrdil výrok o nevyhovění žádosti o osvobození od poplatku. Následně Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2007, č. j. 42 C 304/98-425, stěžovateli uložil povinnost poplatek zaplatit
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Městský soud v Praze odůvodnil, proč nelze vyhovět stěžovatelově žádosti o osvobození od soudního poplatku (srov. str. 2 odst. 4 a str. 3 napadeného usnesení Městského soudu v Praze). Byť bylo na místě zdůraznit, že vlastní výdaje, a případně i uspokojování marnivých potřeb netřeba dokazovat, (resp. nelze po stěžovateli žádat splnění takového požadavku), tak ovšem na druhé straně je na stěžovateli, aby prokázal svou nemajetnost alespoň daňovými přiznáními, která soudu nepředložil. Z pohledu rámce určeného pro rozhodovací činnost Ústavního soudu proto nelze dospět k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vykročily z limitů předvídaných ust. §138 odst. 1 o. s. ř., jak tomu bylo ve věci sp. zn. IV. ÚS 289/03, na níž se odvolával stěžovatel (srov. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 34, str. 281). Rovněž povaha žalovaného nároku svědčí pro uložení povinnosti soudní poplatek zaplatit. Námitka porušení zásady zákonného soudce nebyla blíže odůvodněna a doložena, a proto se jí Ústavní soud nemohl zabývat.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2007
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu