ECLI:CZ:US:2007:1.US.255.07.1
sp. zn. I. ÚS 255/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky: MAFRA a. s., obchodní společnosti se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. J. L., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. 30 Cdo 1490/2006 - 89, Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2005, čj. 1 Co 336/2005 - 69, a Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, čj. 37 C 23/2004 - 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo bylo porušeno její základní právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolací soud se, podle stěžovatelky, náležitě nevypořádal s jejími námitkami. Na lustrační osvědčení bylo v době, kdy zveřejnila informaci o pozitivní lustraci PhDr. J. P. (žalobce v řízení před obecnými soudy), nutno pohlížet jako na veřejnou listinu, o jejíž validitě platila presumpce správnosti, protože odlišné rozhodnutí obecného soudu bylo vyneseno teprve později. Stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu, týkající se ústavnosti lustračního zákona. Podle jejího názoru byly informace zveřejněny legitimně, navíc žalobce je veřejně činnou osobou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR. Vrchní soud v Praze pak ve svém vyjádření dále rozvedl důvody svého rozhodnutí.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 23/2004, Ústavní soud zjistil, že tento soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná v řízení před obecnými soudy) je povinna uveřejnit v deníku Mladá fronta DNES omluvu za zásah do osobnostních práv PhDr. J. P. (dále jen "žalobce"). Soud vyšel ze zjištění, že v deníku Mladá fronta DNES, jehož vydavatelem je stěžovatelka, byl dne 4. února 2004 uveřejněn článek s názvem "Děkan fakulty byl agentem StB, ale ve funkci zůstává". V tomto článku bylo o žalobci mimo jiné uvedeno, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií, resp. že byl agentem StB (byla mu vydána dvě rozporná lustrační osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb.). Toto tvrzení se ovšem stěžovatelce nepodařilo před obecným soudem prokázat. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku v deníku Mladá fronta DNES v celostátním vydání v rubrice "Z domova", typem písma stejné velikosti, jakým byl uveřejněn text sporného článku, sdělení, podle něhož tvrzení o spolupráci žalobce s StB jsou nepravdivá, a vydavatel se proto žalobci omlouvá za zásah do osobnostních práv. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že v označené věci je dovolání přípustné, neboť napadený rozsudek je třeba kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam při řešení otázky možného dotčení práv tzv. pozitivně lustrované osoby redakčním zpracováním této informace. Následně po meritorním přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud aplikoval judikaturu Ústavního soudu a dovodil, "že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází [...], jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Zde je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky." Tyto právní závěry podle dovolacího soudu soudy nižší aplikovaly. "Jestliže sporný článek podával informaci, že pozitivní lustrační osvědčení žalobce potvrzovalo, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií, pak toto tvrzení nelze s ohledem na vyložené pokládat za přiléhavé, když sama evidence konkrétní fyzické osoby v materiálech bývalé StB ještě nemusela znamenat, že takováto osoba skutečně také s touto represivní složkou spolupracovala. Potud není důvodu v souzeném případě považovat dotčené tvrzení ani za přípustné zjednodušení ze strany tisku při informování veřejnosti. Ostatně následně byla prokázána neoprávněnost evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 lustračního zákona."
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavním pořádkem.
Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny je svoboda projevu zaručena. Podle odst. 2 téhož článku má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Článek 10 i čl. 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 367/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 605).
Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, stejná sbírka, svazek 10, str. 112). Ústavní soud nemůže zasáhnout do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by sám provedl poměřování ústavních hodnot a základních práv jinak a dospěl tak k jinému závěru. Ústavní soud však zasáhne a bude chránit základní právo, pokud se obecné soudy zmýlily při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu soudem Ústavním (srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 367/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str.605).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy vzaly náležitý zřetel na ústavněprávní povahu této věci. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ústavněprávnímu aspektu podrobně věnoval, stejně tak to v podstatě učinily i obecné soudy nižších stupňů. Tvrzení, která se objevila v článku, o který v dané věci jde, nutno hodnotit jako tvrzení skutečnosti. Hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují. Zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany (srov. obdobně výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 367/03). Protože stěžovatelce se nepodařilo prokázat pravdivost skutečností, která ve sporném článku byla tvrzena, a protože naopak obecné soudy v jiném řízení rozhodly o neoprávněnosti evidence žalobce ve svazcích StB, není možno na rozhodnutí obecných soudů nahlížet jako na rozhodnutí, která by vybočovala ze shora podaných ústavních kautel.
Zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu