ECLI:CZ:US:2007:1.US.257.07.1
sp. zn. I. ÚS 257/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, s místem doručení Přerov, nám. T. G. M. 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1111/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 2 To 21/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 33 T 2/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1111/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 2 To 21/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 33 T 2/2001.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 33 T 2/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 a podle §248 odst. 2 tr. zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti MOKATE International, s.r.o., Havířov - Město, Tesařská č. 322/2, způsobenou škodu ve výši 1.417.682,- Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 20. 1. 2001. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená společnost MOKATE International, s.r.o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp.zn. 4 KZv 145/2000, ohledně dalšího skutku, kterým měl spáchat dílčí útok trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2002.
Stěžovatel měl spáchat uvedený trestný čin tím, že jako jediný jednatel a ředitel společnosti MOKATE International, s.r.o., vybaven dispozičním právem k jejím bankovním účtům, po předchozích neshodách s majitelkou firmy Mgr. T. M. ohledně finančně obchodních záležitostí firmy a jeho vlastního odměňování a zároveň v souvislosti s jeho rozhodnutím ukončit své působení ve firmě, dne 25. 8. 2000 v Havířově v Komerční bance, a.s., neoprávněně vydal příkaz k úhradě částky 1.417.682,- Kč z bankovního účtu společnosti MOKATE International, s.r.o., ve prospěch svého účtu a vyloučil tak společnost MOKATE International, s.r.o., jako vlastníka z dispozice s těmito finančními prostředky, čímž způsobil společnosti MOKATE International, s. r.o., škodu ve výši 1.417.682,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 2 To 21/2006, stěžovatelovo odvolání odmítl a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1111/2006, odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že orgány činné v trestním řízení, resp. v konečné podobě obecné soudy, svými rozhodnutími nepřípustným způsobem překročily svoji pravomoc, neboť ústavně nekonformním způsobem zasáhly prostředky trestního práva proti jednomu z účastníků čistě občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu, mezi nimiž vznikl spor. Stěžovatel tvrdí, že z titulu jeho působení jako jednatele společnosti MOKATE International, s.r.o., mu vznikl nárok na odměnu ve výši 1,5 % z dosaženého obratu zboží distribuovaného touto společností na území České republiky. Přesvědčení, že mu tento nárok po právu svědčí, dovozoval z toho, že prý byl takto již od samotného počátku výslovně dohodnut s Mgr. T. M., tedy jediným zakladatelem a jediným společníkem této společnosti. Na straně druhé je zde stanovisko Mgr. T. M., která tento jeho nárok na "jednatelskou odměnu" nerespektovala, resp. ze svých vlastních, zjevně zištně motivovaných důvodů, jej posléze respektovat odmítla. To stěžovatel chápal jako jednoznačné porušení práva. Za této situace, přinejmenším z jeho tehdejšího subjektivního pohledu, neměl žádný důvod, proč by si svůj prý oprávněný nárok na zaplacení "jednatelské odměny" nemohl uspokojit tak, jak učinil, a to právě z prostředků společnosti MOKATE International, s.r.o. Je prý pravda, že později (již v době, kdy byl z podnětu Mgr. M. trestně stíhán), když zvažoval uplatnění zbývající části svých nároků na "jednatelskou odměnu", mu právník doporučil, aby tyto své nároky uplatnil vůči Mgr. M. jako fyzické osobě a nikoliv vůči společnosti. Toto doporučení prý respektoval, a v tomto smyslu žaloval Mgr. M. u příslušného soudu v Polsku. Orgány činné v trestním řízení, počítaje v to i obecné soudy všech stupňů, se však rozhodly suplovat úlohu civilních soudů a rozhodovat o tom, které tvrzení obou stran tohoto sporu je po právu, paradoxně prý přesto, že nakonec soudy v podstatě uznaly, že skutečně měl nárok na zaplacení oněch 1.417.682, - Kč. Nicméně byl odsouzen za jejich zpronevěru, podle stěžovatele jen proto, že tento nárok měl uplatnit toliko vůči fyzické osobě Mgr. M. a nikoli vůči společnosti MOKATE International, s.r.o., Stěžovatel dále namítl, že věcí, resp. cizí věcí ve smyslu trestněprávním mohou být bezpochyby i peníze, ovšem toliko tehdy, mají-li podobu peněz hotových; vklady na účtech věcí nejsou nebo přinejmenším dle právní úpravy pod novelu trestního zákona č. 253/2006 Sb., kdy se měl dopustit uvedeného trestného činu, věcí nebyly. Peníze vložené na účet totiž přecházejí do majetku banky (která s nimi může disponovat a využít je ke svému podnikání) a mezi vkladatelem a bankou vzniká toliko závazkový právní vztah, takže vkladatel má vůči bance jen pohledávku. Za této situace, vzhledem k právní úpravě tehdy platné a účinné, bylo prý prakticky vyloučeno, aby dispozicí s penězi uloženými na účtu v bance (pochopitelně pomine-li se možnost jejich hotovostního výběru) bylo možno naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zákona, neboť znak "přisvojení si cizí věci" ve vztahu k penězům, uloženým na účtu v bance, naplněn nebyl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud pak po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání napadených rozhodnutí a nemohl je proto považovat za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel do jisté míry zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a odůvodnění napadených rozsudků řádnými a dané věci přiléhavými, na které lze odkázat; není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. V přijatém výkladu podústavního práva neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze tedy jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. K stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak práva běžného je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
Závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je podložen rozhodnými a dostatečnými skutkovými zjištěními. Ani podle názoru Ústavního soudu tedy ve věci nešlo o nepřípustnou kriminalizaci čistě občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu, ale o jednání, zakládající trestný čin zpronevěry. Ani námitka, že dispozicí s penězi uloženými na účtu v bance prý nebylo možno naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu neobstojí, a to již z toho důvodu, že stěžovatel tuto námitku používá zřejmě poprvé až v ústavní stížnosti; Ústavní soud, jehož činnost je založena na principech subsidiarity a minimalizace zásahu do sféry jiných orgánů veřejné moci, nemůže podrobně přezkoumávat námitky, které mohly být vzneseny již v řízení před obecnými soudy. Přesto lze uvést, že stěžovatelovu argumentaci v tomto směru nesdílí Ústavní soud ani věcně. Jak uvedl Krajský soud v Ostravě, trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zákona se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, který mu byla svěřena a způsobí takovým činem škodu, a to nejméně nikoliv nepatrnou, případně nikoliv malou, značnou či velkého rozsahu. Přisvojení si cizí věci znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele věci, z držení, užívání a nakládání s věcí; k tomu postupem stěžovatele nepochybně došlo, neboť převodem finančních prostředků ve výši 1.417.682,- Kč na účet žalovaného byla společnost MOKATE International, s.r.o., vyloučena ze z držení, užívání a nakládání s těmito finančními prostředky. Tyto finanční prostředky byly obžalovanému stěžovateli nepochybně svěřeny, jestliže mu byly dány do faktické moci s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem, konkrétně je využíval k činnosti firmy MOKATE International, s.r.o. Tímto svým jednáním způsobil společnosti MOKATE International, s.r.o., škodu ve výši odčerpaných finančních prostředků, tj. ve výši 1,417.682,-Kč. Vrchní soud v souladu názorem soudu prvního stupně neuvěřil obhajobě stěžovatele, že oprávněná osoba Mgr. M. dala souhlas k vyplacení uvedené částky stěžovateli. Odvolací soud k tomu mj. případně doplnil, že pokud si stěžovatel bez souhlasu oprávněné osoby (Mgr. T. M.) vyplatil finanční částku výše uvedenou, bylo jeho jednání svémocné. Lze proto uzavřít, že skutkové závěry, které nalézací soud uvedl ve výroku napadeného rozsudku, mají oporu v procesně účinných a správně vyhodnocených důkazech; nalézací soud tak podle vrchního soudu správně dovodil, že stěžovatel, jako jednatel obchodní společnosti, převzal peníze společnosti pro určitý cíl, a bez souhlasu jediného společníka Mgr. M., s nimi naložil jinak, než k čemu byly svěřeny. Je tedy zjevné, že stěžovatel se tu trestní odpovědnosti zbavit nemůže. Výše uvedené skutečnosti proto podle odvolacího soudu svědčí jednoznačnému závěru, že stěžovatel jako plně trestně odpovědný pachatel po všech stránkách naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona, neboť si přisvojil cizí věc (peníze), které mu byly svěřeny a způsobil tak na cizím majetku škodu, a to ve výši 1.417.682,- Kč.
Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci soud prvního stupně dospěl správně i k názoru, že typová společenská nebezpečnost jednání obžalovaného nedosahuje společenské nebezpečnosti trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 3 tr. zákona, neboť - vzhledem k okolnostem konkrétního případu - sama výše způsobené škody nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost na tuto úroveň. Jednání obžalovaného, které je popsáno v odsuzující části výroku rozsudku, tedy bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zákona s tím, že výši způsobené škody soud posoudil jako škodu nikoli malou. Při použití právní kvalifikace vycházel soud z novely trestního zákona, účinné od 1. 1. 2002, neboť právní úprava v době rozhodování soudu byla pro obžalovaného stěžovatele příznivější, než právní úprava v době spáchání trestného činu.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít, že - podle názoru Ústavního soudu - právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ani pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání v dané věci, Ústavní soud nezjistil žádné významné pochybení, které by vedlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Usnesení Nejvyššího soudu je přiměřeným způsobem odůvodněno, neboť tento soud vyložil, proč námitky stěžovatele nemohou obstát vedle zjištění, učiněných soudy obou stupňů.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu