ECLI:CZ:US:2007:1.US.271.06
sp. zn. I. ÚS 271/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2005, čj. 12 Nc 5914/2003 - 116a, a Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, čj. 14 Co 409/2005 - 139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), kterým byla zcela zastavena exekuce nařízená usnesením téhož soudu pod sp. zn. 12 Nc 5914/2003 a oprávněné - České správě letišť - byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli, tehdy v pozici exekutora, náklady exekuce ve výši 7 135,-- Kč plus 3 000,-- Kč odměny. Stěžovatel zároveň navrhl i zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, čj 14 Co 409/2005 - 139, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho ústavního práva na řádnou soudní ochranu podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, dále práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Bylo též porušeno jeho základní právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí pouze o písemnou zprávu od oprávněné České správy letišť, v níž sdělila, že její pohledávka, která byla předmětem exekuce, byla smluvně postoupena společnosti ATLANTIK IB, s. r. o., a že na účet oprávněné byla připsána částka 20 843 834,20 Kč s tím, že plátcem je ATLANTIK Finanční, s. r. o. Tyto podklady lze považovat za dostatečné pro zastavení exekuce, nikoliv za dostačující pro stanovení odměny stěžovatele. Obecné soudy svévolně rozhodly o jeho odměně podle §11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., konstatovaly, že zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu ....o zastavení exekuce.... činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, částku 3 000,-- Kč. Obecné soudy měly rozhodnout podle §11 odst. 2, resp.odst. 4 cit. vyhlášky. V předmětné věci byla pohledávka oprávněné uspokojena v plné výši, tomu měla odpovídat i jeho odměna.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze se odvolal na ustanovení §5 a §11 vyhl. č. 330/2001 Sb., zdůraznil, že exekuční řízení je ovládáno dispoziční zásadou, kdy oprávněný má právo rozhodnout o tom, zda bude exekuční řízení pokračovat. Vyjádřením této zásady je ustanovení §268 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže to navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení. Soud je tedy povinen exekuci zastavit a není oprávněn zkoumat, z jakého důvodu byl návrh na zastavení exekuce podán. Soudy tedy nebyly oprávněny přezkoumávat pravdivost tvrzení oprávněného, že nemá zájem na dalším pokračování exekučního řízení, a vyhověly bez dalšího jeho návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Předmětná částka byla zaplacena oprávněnému třetím subjektem, a nikoliv jako plnění na exekučně vymáhanou pohledávku. Bylo tedy namístě použít ustanovení §11 odst. 3 cit. vyhlášky. K zastavení exekuce došlo na návrh oprávněného, nikoliv z důvodu poskytnutí vymáhaného plnění povinným. Soudy postupovaly správně, když exekutorovi, podle §11 odst. 3 cit. vyhlášky, poskytly odměnu ve výši 3 000,-- Kč.
V replice stěžovatel označil uvedená vyjádření za "vyjádření zdvořilostního charakteru" s tím, že nadále trvá na svém ústavní stížnosti.
Z označeného usnesení obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že exekuce, nařízená usnesením téhož soudu ze dne 22. 7. 2003, čj. 12 Nc 5914/2003 - 3, byla zastavena. Oprávněné (České správě letišť) byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 135,-- Kč a odměna ve výši 3 000,-- Kč, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a byl zrušen exekuční příkaz a označená rozhodnutí o nákladech exekuce. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že plnění, které bylo oprávněnému poskytnuto novým věřitelem povinného, a nikoliv povinným, nelze považovat za vymožené plnění. Pokud vezme oprávněný svůj návrh zpět, je třeba zastavit exekuci zcela i ohledně nákladů řízení podle §268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Návrh na zastavení exekučního řízení podal oprávněný, tím zavinil, že exekuční řízení bylo zastaveno a nese náklady, které exekutorovi vznikly. Tyto náklady jsou, při zastavení exekuce, určeny ustanovením §11 odst. 2 a 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., v platném znění.
Z usnesení Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že odmítl odvolání stěžovatele do výroku o zastavení exekuce podle §218 písm. b) OSŘ, protože jako exekutor není účastníkem této části exekučního řízení a není oprávněn k podání odvolání. Ve zbývající části usnesení obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu ohledně nákladů soudního exekutora, poukázal na ustanovení §11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. a konstatoval, že obvodní soud správně určil odměnu exekutora v částce 3 000,-- Kč, neboť exekuce byla zastavena k návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) OSŘ a exekutorem nebyla žádná část pohledávky vymožena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, což se však v dané věci nestalo. V postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní, jedná se o aplikaci obecného práva, které je ve výlučné pravomoci těchto soudů a Ústavní soud nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. V podrobnostech nelze než odkázat na odůvodnění ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu