ECLI:CZ:US:2007:1.US.2731.07.1
sp. zn. I. ÚS 2731/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti C. L., proti usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, SKPV, ze dne 28. 6. 2007, ČTS: ORI-832/9.OOK-7-2007, a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 23. 8. 2007, č. j. 2 ZT 388/2007-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 22. 10. 2007 a doplněnou předložením jejího originálu dne 25. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí.
Napadeným usnesením Policie ČR byla odložena věc podezření z trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení dle ust. §198 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterého se měl dopustit podezřelý J. Č. svou odpovědí, kterou v pořadu "Volejte svému politikovi" reagoval na dotaz volajícího. Usnesením státní zástupkyně pak byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost, kterou proti usnesení Policie ČR podala skupina oznamovatelů.
Jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, jako Romka se cítila být výrokem J. Č. poškozená a z tohoto důvodu podala na J. Č. trestní oznámení a následně stížnost proti usnesení o odložení věci. Stěžovatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces, právo na soudní a jinou právní ochranu, právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, právo, aby o vině a trestu za čin rozhodl soud, právo na odůvodnění rozhodnutí, právo, aby stát činil pouze to, co mu umožňuje zákon a právo na projednání věci.
Stěžovatelka současně uvedla, že si je vědoma judikatury Ústavního soudu, podle které neexistuje základní právo, aby byla jiná osoba trestně stíhána. V daném případě však stěžovatelka neshledává základní právo v tom, aby byl někdo trestně stíhán, nýbrž v tom, že její věc jako poškozené oznamovatelky či jako "účastnice řízení" má být projednána ve spravedlivém procesu a vydané rozhodnutí má být odůvodněné. To považuje stěžovatelka za svá zásadní základní práva zejména proto, že nemá jinou možnost obrany proti důsledkům trestného činu než prostřednictvím účasti v trestním řízení právě jako poškozená. Stěžovatelka se domnívá, že v této situaci byla zbavena svého základního práva na soudní a jinou právní ochranu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále velmi zevrubně rozebrala jednotlivé skutečnosti, v nichž spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí, resp. porušení svých shora vyjmenovaných základních práv, která podle stěžovatelky v nejobecnější rovině tvoří právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu práv. S ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně advokáta a hotových výdajích.
II.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny formální, obsahové a další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti správně připomněla, Ústavní soud ustáleně judikuje, že jednotlivec (zpravidla v postavení poškozeného) nedisponuje právem domáhat se trestního stíhání jiných osob, neboť trestní stíhání je monopolizováno státem. Argumentace použitá stěžovatelkou však staví na tom, že i přesto má jednotlivec v postavení poškozeného právo na to, aby orgány činné v trestním řízení zachovávaly ve svých postupech jednotlivé kautely fair procesu (právo na projednání věci, právo na seznámení s důvody rozhodnutí aj.). Jinak řečeno ústavní stížnost vychází z toho, že procesní práva mohou existovat izolovaně, resp. mohou být chráněna bez ohledu na hmotný základ, o který v příslušném řízení nebo více či méně formalizovaném procesním postupu jde.
Ústavní soud musel především konstatovat, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jako poškozená podávala proti usnesení o odložení věci stížnost, v napadených usneseních se její jméno nevyskytuje (byť je zde uváděna řada občanských sdružení i fyzických osob, kteří podali trestní oznámení a po odložení též opravný prostředek) a vzniká tak otázka, zda v rámci napadených procesních postupů vůbec měla nějaké formální postavení.
Bez ohledu na to je však třeba odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu, která se vyjádřila ke vztahu mezi ochranou hmotných práv a práva na spravedlivý proces. Podle této judikatury je "rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces" (usnesení sp. zn. I. ÚS 290/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, usn. č. 34, str. 539). Jinak řečeno, Ústavní soud vyšel ze zásady, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, tj. ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany (srov. k tomu též usnesení I. ÚS 148/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327).
Oním hmotněprávním základem řízení, resp. procesních postupů orgánů činných v trestním řízení, je v daném případě trestněprávní odpovědnost případného pachatele trestného činu, která je však vztahem mezi tímto pachatelem a státem. Účelem procesu je zde osvědčení tohoto vztahu mezi pachatelem a státem, nikoliv bezprostřední ochrana individuálních subjektivních hmotných práv stěžovatelky. Z toho je třeba dovodit, že stěžovatelka v takovém postavení není oprávněna se dovolávat ústavně právní ochrany subjektivních procesních práv, jak se v ústavní stížnosti domnívala. Ostatně v takovém postavení poškozeného je reflektována zásada, že trestní právo představuje ultima ratio a že ingerence státu má být až tím nejkrajnějším prostředkem. Nelze totiž souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že nemá k dispozici jiné prostředky ochrany, neboť pokud se příslušnými výroky cítila poškozena na své cti či důstojnosti (které - na rozdíl od "práva" na trestní stíhání - požívají ústavněprávní ochrany), měla k dispozici soukromoprávní prostředek v podobě žaloby na ochranu osobnosti. V takovém řízení by pak přirozeně požívalo ochrany i její základní právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
III.
Na okraj Ústavní soud dodává, že s ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nevyzýval k odstranění vad, které spočívaly v nedostatcích právního zastoupení, resp. v nedostatcích plných mocí přiložených k ústavní stížnosti. V předložených plných mocích absentovala jejich akceptace ze strany právního zástupce, přičemž k ústavní stížnosti byla přiložena plná moc, v níž stěžovatelka k zastupování zmocňovala dva právní zástupce - JUDr. Martina Čonku, advokáta se sídlem v Chebu, Komenského 4, a JUDr. Davida Mášu, advokáta se sídlem v Praze 6, Wüchterlova 20. Oba advokáti byli podepsáni pod textem ústavní stížnosti. Podle §29 zákona o Ústavním soudu však platí, že účastník řízení může mít v téže věci pouze jednoho právního zástupce. V důsledku těchto vad považoval Ústavní soud právní zastoupení za neúčinné, a proto v záhlaví tohoto usnesení není uveden ani jeden z právních zástupců.
S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti pak nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj