ECLI:CZ:US:2007:1.US.286.07
sp. zn. I. ÚS 286/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Beroun, sídlem Palackého 31/2, Beroun, zast. Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 32, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.9.2006, č.j. 16 Co 394/2006-27, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Euroclaim Praha, s.r.o., sídlem Oseček 32, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť namítá, že jím došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu na zahájení řízení nejprve popsal skutková tvrzení o nařízení exekuce na základě k uspokojení pohledávky oprávněné. S ohledem na negativní výsledky zjišťovací fáze vydal stěžovatel podnět k zastavení exekuce s návrhem, aby oprávněné byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce. Soud I. stupně usnesením exekuci zastavil, povinnost zaplatit náklady exekuce uložil povinnému. Proti výroku II. tohoto usnesení podal stěžovatel odvolání; městský soud napadeným usnesením tento výrok potvrdil a v odůvodnění uzavřel, že povinnost k úhradě nákladů neúspěšné exekuce lze uložit ve vztahu k otázce procesního zavinění zastavení řízení zásadně přímo povinnému, oprávněnému pouze výjimečně (přičemž procesní zavinění s ohledem na nedostatek majetku shledal právě na straně povinného). S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, namítá že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S odvoláním na nálezy Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 372/2004 a I.ÚS 290/2005 (které nesprávně označil) a další judikaturu zdůrazňuje postavení exekutora, aby v závěru tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno i jeho další zaručené právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám, protože za dané situace nemohl exekuci, jejímž provedením byl soudem pověřen, odmítnout a na základě napadeného rozhodnutí je de facto nucen nést veškeré náklady s prováděním exekuce; tím bylo zároveň porušeno jeho právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny. Na základě uvedených argumentů navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení městského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 9 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění (včetně okolnosti, že o obdobné stěžovatelově věci již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 31.10.2006, sp.zn. III.ÚS 719/06, tj. před podáním této ústavní stížnosti) nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníka ani vedlejšího účastníka, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jejich právního postavení.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19.5.2006, č.j. 19 Nc 11012/2004-18, zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 6.12.2004, č.j. 19 Nc 11012/2004-5 (výrok I.), což odůvodnil zjištěním, že soudní exekutor (sc. stěžovatel) navrhl zastavení exekuce z důvodu, že se nepodařilo dohledat žádný postižitelný majetek povinného, povinnému současně uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok II. odůvodnil zjištěním, že oprávněnému nelze přičítat zavinění na zastavení řízení, tudíž mu nelze uložit povinno hradit exekutorovi náklady exekuce (s odvoláním na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 20/2005). Posléze uvedený výrok napadl stěžoval odvoláním, v němž zdůrazňoval, že v důsledku tohoto výroku půjdou náklady exekuce k jeho tíži, přitom poukazoval na nálezy Ústavního soudu. Městský soud napadeným usnesením usnesení soudu I. stupně ve výroku dotčeném odvoláním potvrdil.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení městský soud vyšel ze zjištění, oprávněný (tj. vedlejší účastník) se před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nepřípadným je též tvrzení o porušení čl. 9 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na traktované postavení exekutora (viz též závěry citovaného stanoviska, bod 5.-9, na které se pro stručnost odkazuje), stejně jako tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, k němuž stěžovatel žádné podrobnosti neformuluje. Ústavní soud dále připomíná, že z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy neplyne žádné konkrétní základní právo stěžovatele, jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení celého rozhodnutí městského soudu. Je však zřejmé, že k výroku o nákladech odvolacího řízení stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, ač jej také formálně napadá. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu