ECLI:CZ:US:2007:1.US.290.06.1
sp. zn. I. ÚS 290/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. L., zastoupeného JUDr. Antonínem Fürstem, advokátem, se sídlem v Praze, Wenzigova 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 3 To 15/2005, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004 sp. zn. 40T 5/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 3 To 15/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004 sp. zn. 40T 5/2003.
Stěžovatel byl shora uvedenými rozsudky uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že jako předseda představenstva společnosti SEVT, a.s. a jediný společník a jednatel společnosti FORTIS, s.r.o., které měly částečně shodný předmět činnosti - činnost organizačních a ekonomických poradců a nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej zboží, v úmyslu opatřit prospěch společnosti FORTIS, s.r.o., na úkor společnosti SEVT, a.s., uzavřel jako jednatel FORTIS, s.r.o., se společností Domeana, s.r.o., smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 20.000.000 Kč ve prospěch společnosti Fortis, s.r.o., se splatností dne 12. 12. 1997, ve které se na základě článku 2.3 smlouvy zavázal, že společnost Fortis, s.r.o., vystaví směnku opatřenou avalem společnosti SEVT, a.s., na částku 23.027.397 Kč, a tento svůj závazek realizoval týž den, kdy uvedenou směnku včetně avalu vystavil a současně ji jako předseda představenstva SEVT, a.s., podepsal a tímto směnečným rukojemstvím se SEVT, a.s., stal samostatným dlužníkem věřitele, tj. společnosti Domeana, s.r.o., a to navíc za situace, kdy společnost Fortis, s.r.o., vyjma 12 158 kusů akcií společnosti SEVT, a.s., které však v té době byly zastaveny ve prospěch společnosti Stratego Invest, a.s., nevlastnila žádný další majetek, z něhož by mohla zaplatit tento svůj závazek vzniklý vůči společnosti Domeana, s.r.o., a tržní cena akcií společnosti SEVT, a.s., na veřejně obchodovaných trzích se v době podpisu smlouvy o úvěru pohybovala maximálně do výše 510 Kč za jednu akcii, takže ani jejich případný prodej by nepřinesl očekávaný zisk a navíc veškerá jednání o jejich prodeji s potenciálními zájemci zůstala pouze ve stadiích předběžného zájmu, a tento závazek společnosti SEVT, a.s., vyplývající ze směnečného rukojemství na výše uvedené směnce výstavce - společnosti Fortis, s.r.o., vedl posléze k tomu, že bývalá IPB, a.s., která tuto směnku odkoupila od společnosti Domeana, s.r.o., jej uplatnila vůči společnosti SEVT, a.s., která na základě směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1999, sp. zn. Sm 40/99, ve spojení s rozsudkem téhož soudu (pozn.: ve výroku citovaným) a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 3 Cmo 398/2001, byla uznána povinnou plnit ve prospěch bývalé IPB, a.s., v celém rozsahu za společnost Fortis, s.r.o., k čemuž došlo na základě nařízené exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. Ne 6362/2003, a v průběhu roku 2003 společnost SEVT, a.s., uhradila za společnost Fortis, s.r.o., ve prospěch společnosti Frenn Trading B.V. se sídlem v Halmondu, Nizozemí, jako postupníka této pohledávky postupně částku 37.053.287 Kč, tedy původní pohledávku včetně příslušenství.
Za to byl stěžovateli uložen podle §128 odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce v orgánech obchodních společností na dobu 3 roky. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody ve výši 23.027.397 Kč.
Stěžovatel následně podal v dané věci dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp.zn. 5 Tdo 1640/2005, odmítnuto.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že nezbytné zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zákona, za který byl odsouzen, nebyly naplněny. Podle názoru stěžovatele nelze označit právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu věci jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku za přiléhavou a vystihující podstatu jednání, jehož se dopustil. Stěžovatel je dále přesvědčen, že od samého počátku jeho jednání nelze dovozovat úmysl opatřit sobě, či jinému výhodu nebo prospěch uzavřením předmětné smlouvy se spol. Domena, s.r.o. Zajištění závazku avalováním směnky za společnost SEVT, a.s., nemělo prý být v žádném případě na úkor této společnosti. Veškeré skutečnosti, vyplývající z provedených důkazů, prý spolehlivě a jednoznačně neprokázaly jak objektivní, tak především subjektivní stránku údajného protiprávního jednání stěžovatele. Provedené důkazy netvoří ucelený komplex, který by spolehlivě a jednoznačně vedl k jedinému a nezpochybnitelnému závěru o jeho vině. Soudy obou instancí podle stěžovatele neprovedly dokazování zcela vyčerpávajícím způsobem a nepřihlédly k řadě důkazů, které údajně svědčily ve stěžovatelův prospěch. Jde mimo jiné i o výpověď svědka Ing. V., který od roku 1996 do roku 2000 vykonával funkci člena dozorčí rady společnosti SEVT, a.s. Jeho výpověď z přípravného řízení pak byla, byť za souhlasu stran, v rámci hlavního líčení pouze přečtena. Stejně tak prý soudy obou stupňů nepřihlédly k dalšímu důkazu, který rovněž svědčil ve stěžovatelův prospěch; tím je výpověď svědka J. L. (shoda jmen), člena dozorčí rady společnosti SEVT, a.s. od roku 1993 do roku 2000. Současně je podle stěžovatele nutné poukázat na problematickou věrohodnost výpovědi svědka Ing. K. Situace mezi stěžovatelem a Ing. K. byla prý v předmětném období vyhrocena, týž se k němu choval nepřátelsky a jeho úmyslem údajně bylo zbavit se stěžovatele v rámci společnosti SEVT, a.s. Rovněž výpověď svědka Ing. Č. je nutno z toho důvodu považovat za účelovou a z hlediska věrohodnosti za značně problematickou, neboť tento člověk byl dosazen do funkce tzv. "krizového manažera" přímo svědkem Ing. K. Z žádných jiných provedených důkazů podle názoru stěžovatele jednoznačně nevyplývá, že by soudy obou stupňů mohly učinit závěr, že jeho obhajoba byla již v průběhu přípravného řízení vyvrácena. Dále stěžovatel namítl, že skutek, pro který bylo v rámci přípravného řízení celé vyšetřování vedeno, byl původně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a tedy vymezen zcela odlišnými znaky, vymezujícími především subjektivní a objektivní stránku tohoto trestného činu, než pro který byla následně podána obžaloba, což podle jeho názoru zasáhlo do jeho práva na přípravu k obhajobě. Uvedeným postupem obecných soudů tedy byla podle názoru stěžovatele zasažena jeho shora citovaná základní práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá a známá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud pak po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí či že by napadené rozhodnutí bylo svévolné či nelogické. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy jako principu přímosti dokazování a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. Zejména jde v tomto směru o stěžovatelem uváděné výpovědi svědků V., L., K. a Č., ke kterým nebylo podle jeho názoru řádně přihlédnuto, nebo které byly naopak hodnoceny v jeho neprospěch. O tom však, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů pak nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
K stěžejním námitkám stěžovatele nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými skutkovými zjištěními. K námitkám stěžovatele případně uvedl v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze, že podstata věci je značně jednodušší, než jak se jeví z argumentace obžalovaného. Odvolací soud se zde ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně. Stěžovatel byl předním a rozhodujícím představitelem dvou organizací se stejným předmětem činnosti. Je naprosto nezpochybnitelně zjištěno, že v napadeném rozsudku přesně popsaným a důkazně podloženým způsobem avalováním uvedené směnky zavázal společnost SEVT k zaplacení výše uvedené částky, k čemuž také podle výše uvedených soudních rozhodnutí muselo nutně dojít. Zde nelze namítat, že šlo o běžné obchodní styky mezi podnikatelskými subjekty. Ustanovení §128 tr. zákona chrání zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže a v odst. 2 brání zneužívání konkurence v obchodní činnosti. V projednávané věci pak jde o typický případ obchodování ve vlastní prospěch v souvislosti se zneužitím postavení ve dvou či více ekonomických subjektech. Stěžovatel jakožto oprávněná vedoucí osoba ve dvou firmách získal úvěr pro firmu FORTIS, vystavil směnku a zároveň ji avaloval, tedy zavázal směnečným rukojemstvím jménem "své" druhé firmy SEVTu. Bylo to - uvádí vrchní soud - na úkor SEVTu již jenom z toho důvodu, že firma SEVT, pokud by nebyla pod vedením obžalovaného stěžovatele, by se nepochybně pozastavila nad vzniklým problémem a vedení odlišné od stěžovatele by jistě zkoumalo, proč ručit za dluhy FORTISu. Totožnost statutárních orgánů v takovýchto transakcích může vést k nekalostem, z nichž jedna je právě zde projednávána; právě proto bylo do trestního zákona vtěleno ustanovení §128 odst. 2. Stíhané jednání je totiž evidentně na úkor SEVTu, tedy jedné z obou organizací, ovládaných jednou osobou; jak plyne z provedených důkazů, k protiprávnímu jednání také došlo, neboť firma SEVT na základě avalu směnky nakonec musela po příslušném soudním řízení příslušnou částku zaplatit. Jednání stěžovatele bylo tedy na úkor SEVTu a prospěch FORTISu spočívá jednoduše jednak v získání zajištěného úvěru a dále v tom, že nemusel plnit sám a musel tak učinit směnečný ručitel.
Rovněž Nejvyšší soud uvedl v usnesení, kterým odmítl stěžovatelovo dovolání, že - jak vyplývá ze skutkových zjištění v posuzované věci - skutek, pro který byl stěžovatel stíhán a odsouzen, vyhovuje po všech stránkách charakteristice trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona. Společnost SEVT, a.s., a společnost Fortis, s.r.o., v jejichž statutárních orgánech obviněný stěžovatel působil (jako předseda představenstva a jednatel), měly částečně shodný předmět své podnikatelské činnosti, a to pokud jde o činnost organizačních a ekonomických poradců a nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží. Přitom obviněný stěžovatel jako jednatel společnosti Fortis, s.r.o., uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru se společností Domeana, s.r.o., která byla na úkor společnosti SEVT, a.s., v níž byl předsedou představenstva, neboť ji zatížil závazkem směnečného rukojmího podle §32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, poněvadž za společnost Fortis, s.r.o., vydal směnku na sumu 23.027.397 Kč a tu opatřil za společnost SEVT, a.s., jejím avalem (směnečným rukojemstvím). Přitom je zřejmé, že peněžní prostředky ve výši 20.000.000 Kč, které společnost Fortis, s.r.o., získala na podkladě zmíněné úvěrové smlouvy a jež jsou její výhodou či prospěchem ve smyslu §128 odst. 2 tr. zákona, by jí společnost Domeana, s.r.o., neposkytla, nebýt směnečného rukojemství společnosti SEVT, a.s., k němuž tuto společnost stěžovatel zavázal. Kdyby tedy stěžovatel nezneužil svého postavení ve společnosti SEVT, a.s., k jednání ve prospěch společnosti Fortis, s.r.o., nebyl by druhé z nich v žádném případě úvěr poskytnut. Podle Nejvyššího soudu není pochyb ani o tom, že v situaci, v níž se v době úvěru nacházela společnost Fortis, s.r.o., zatížil stěžovatel společnost SEVT, a.s., závazkem ze směnky, jehož plnění bylo pro tuto společnost z hlediska jejího podnikání nevýhodné, ekonomicky tíživé, zcela nedůvodné a velmi reálně hrozící. Ostatně společnost SEVT, a.s., musela sama tento závazek i se značným navýšením zcela uhradit a také tak učinila. To pro ni - s ohledem na výši plnění, poskytnutého místo společnosti Fortis, s.r.o. - zajisté znamenalo významnou finanční újmu, která zatížila její podnikání ve všech oblastech, protože společnost Fortis, s.r.o., sama nesplatila poskytnutý úvěr a ani neproplatila společnosti SEVT, a.s., její plnění ze směnky. Proto Nejvyšší soud posoudil námitku stěžovatele, vytýkající nedostatek naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona jako zjevně neopodstatněnou. K tomu ani Ústavní soud neshledal nic podstatného k doplnění, neboť uvedené argumentace plně obstojí i hlediska ústavněprávního.
Na základě popsaných zjištění tedy Nejvyšší soud neměl důvodu odchýlit se od závěrů soudů činných ve věci dříve, podle nichž stěžovatel jednal s úmyslem získat pro společnost Fortis, s.r.o., prospěch, a to v podobě poskytnutí úvěru za úhradu předchozí půjčky. Proto uzavřel smlouvu, v níž zavázal k platební povinnosti i společnost SEVT, a.s., která se převzetím směnečného rukojemství (avalu) stala samostatným dlužníkem, přičemž bylo zřejmé, že společnost Fortis, s.r.o., nebude schopna uhradit svůj dluh, resp. že ho ani nemá z čeho uhradit. Stěžovatel rovněž zcela spolehlivě věděl, že nebýt tohoto závazku společnosti SEVT, s.r.o., nebyl by vůbec poskytnut úvěr společnosti Fortis, s.r.o. Takovému jednání stěžovatele odpovídá z hlediska subjektivní stránky zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona, tedy i v tomto rozsahu - podle názoru Nejvyššího soudu - jsou námitky stěžovatele zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dále uvádí, že námitkami stěžovatele, pokud jde o totožnost skutku ve sdělení obvinění ve srovnání se skutkem vymezeným v obžalobě a napadených rozsudcích, se podrobně zabývá napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud mj. uvedl, že obvinění bylo původně sděleno proto, že obžalovaný stěžovatel jako předseda představenstva SEVTu podepsal za tuto společnost směnku na 23.027.397 Kč ve prospěch firmy FORTIS, jejímž byl zároveň jednatelem a to poté, co dozorčí rada rozhodla, že takový úkon musí podepsat aspoň dva členové představenstva s kontrasignací předsedy dozorčí rady a způsobil škodu v uvedené výši a "měl to být trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona". Obžaloba byla podána pro trestný čin podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zákona na základě popisu skutku v ní uvedeného s tím, že obžalovaný jako předseda představenstva SEVTu s předmětem činnosti mj. též "činnost organizačních a ekonomických poradců" a zároveň jednatel a jediný společník FORTISu se stejným předmětem činnosti uzavřel jménem FORTISu jakožto dlužník s obchodní společností DOMEANA jako věřitelem smlouvu o poskytnutí úvěru 20 milionů Kč s úrokem 3.027.397 Kč a téhož dne vystavil jako jednatel FORTISu vlastní směnku na řad Domeany na 23.027.397 Kč a avaloval ji jménem SEVTu jako předseda představenstva SEVTu, prostředky použil na úhradu závazků k Domeaně, úvěr nesplatil a směnka byla uplatněna vůči SEVTu jakožto směnečnému ručiteli a SEVT a FORTIS byli soudním rozhodnutím tam citovaným uznáni povinnými výše uvedenou částku zaplatit žalobci, kterým byla IPB. Tak zní rozsudek soudu prvního stupně, byť ve výroku ještě uvádí další vývoj věci včetně citace soudních rozhodnutí a exekučního a právního nástupnictví IPB. Podstata skutku je podle odvolacího soudu tedy od počátku stejná, protože je zde stále totožnost jednání a následku. Napadený rozsudek je ve svém výroku podle názoru vrchního soudu možná zabíhající příliš do podrobností, což dává prostor obhajobě k námitkám ohledně totožnosti skutku. Podstata je ale tatáž, tedy že obžalovaný (stěžovatel) jako vedoucí představitel a tedy statutární orgán dvou firem s aspoň částečně stejným předmětem činnosti zavázal formou směnečného ručení jednu z firem na její úkor za účelem prospěchu firmy druhé, aby se zbavila dluhu vůči svému věřiteli. Podmínky totožnosti skutku jsou zde tedy splněny.
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že žalovaný skutek byl původně kvalifikován jako trestný čin podvodu a že obžaloba byla podána pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. Ani této námitce nelze přisvědčit; stěžovatel totiž věděl, jaké konkrétní jednání je mu kladeno za vinu, takže na možnostech své obhajoby nebyl nijak krácen. Zde vrchní soud přiléhavě dodal, že ustanovení §128 odst. 2 tr. zákona je ustanovením speciálním ve vztahu k trestnému činu podvodu dle §250 tr. zákona, takže rozdílnost obou kvalifikací zde nemůže nastolit pochybnosti o totožnosti skutku. Ten v tomto případě nemůže být zaměněn s jiným a nemůže obstát ani námitka údajného nedostatku popisu nejen stránky objektivní, ale i subjektivní.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy usuzovat, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutné brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Ke stěžovatelově argumentaci je namístě v tomto směru uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak jednoduchého práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze tedy jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody stěžovatele. Není jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu