ECLI:CZ:US:2007:1.US.2943.07.1
sp. zn. I. ÚS 2943/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., státního občana Ruské federace, zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové nám. 35, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2007, čj. 6 To 556/2007 - 26, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2007, čj. 40 Nt 828/2007 - 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel je usneseními o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2006, 29. 11. 2006 a 19. 3. 2007 stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství s V. V. a N. K., v období od dubna 2005 do listopadu 2006. Trestného činu se měli dopustit tím, že nejméně na devíti poškozených vylákali částku vyšší jak pět miliónů korun s tím, že jim obstarají zboží, na které sepsali kupní smlouvy a vybrali zálohy. Vydávali se za fiktivní společnost, zboží nedodali a peníze užili pro svou potřebu.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2006, čj. 40 Nt 697/2006 - 16, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Lhůta trvání vazba byla počítána od 12.30 hod. dne 13. 11. 2006, kdy došlo k omezení osobní svobody stěžovatele jeho zadržením.
Ústavní stížností napadeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (§72 odst. 3 TrŘ), postoupenou státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, neboť i nadále trvaly důvody vazby podle §67 písm. a), c) TrŘ.
Stěžovatel tvrdil, že trestní řízení vedou místně nepříslušné orgány činné v trestním řízení. Všechna usnesení o zahájení trestního stíhání byla vydána v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 TrŘ, neboť v nich není dostatečně odůvodněna subjektivní stránka trestného činu. Dále tvrdil, že postupem policejního komisaře bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, neboť byl v období od 1. 2. 2007 do 25. 6. 2007 nezastoupen. Pokračování ve výslechu spoluobviněného V. V., dne 18. 9. 2007, bylo provedeno bez účasti obhájce stěžovatele. Doba poskytnutá na prostudování spisu nebyla dostatečná a přiměřená rozsahu spisu. Návrhy na doplnění dokazování, vznesené po prostudování spisu, byly bez odůvodnění policejním komisařem odmítnuty, stejně jako i žádost stěžovatele, aby byl znovu vyslechnut ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Stěžovateli osobně bylo umožněno nahlédnout do spisu až dne 24. 4. 2007, jeho předchozí žádosti byly odmítány odkazem na to, že do spisu může nahlédnout obhájce, který má k dispozici i jeho kopii. Současně mělo být nepřípustně manipulováno s protokolací a záznamy o obsahu věcí zajištěných při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor dne 13. 11. 2006. Policejní komisař nerespektoval ustanovení trestního řádu o provádění rekognice a podle názoru stěžovatele měl být vyloučen pro podjatost. Namítl i průtahy v rozhodování o vazbě, týkající se jeho ponechání ve vazbě na základě rozhodnutí státního zástupce ze dne 21. 6. 2007, kdy o jeho stížnosti bylo rozhodováno Krajským soudem v Ústí nad Labem až po čtyřech měsících, poté, co byla vyřešena námitka stěžovatele na podjatost předsedkyně senátu. K důvodům vazby, uvedeným v napadených rozhodnutích, tvrdil, že nejsou dány. Ve vztahu k důvodům vazby útěkové [§67 písm. a) TrŘ] odkázal na nález Ústavního soudu s tím, že samotná hrozba vysokým trestem není "konkrétní skutečností", kdy v jeho případě nelze ani hypoteticky předpokládat jeho odsouzení. Stejně tak neobstojí obecné tvrzení, že je osobou cizí státní příslušnosti bez pevných vazeb na území ČR. I u důvodů vazby předstižné [§67 písm. c) TrŘ] chybí konkrétní skutečnosti, neboť stěžovatel má dostatečný příjem a nemá důvod, aby se dopouštěl jakékoli trestné činnosti. Úspěšně podniká na burze, v České republice má majetek v hodnotě více než 7 miliónů korun a zatýkací rozkaz vydaný v Omsku na jeho osobu byl zrušen.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě za současného zjištění (jak tomu bylo v projednávané věci), že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány, mají znaky stíhaného trestného činu a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel.
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu dostály požadavku na řádné a věci přiměřené odůvodnění.
Z napadených usnesení vyplývá, že orgány rozhodující o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby spatřovaly důvody vazby útěkové podle ustanovení §67 písm. a) TrŘ ve skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin s trestní sazbou od pěti do dvanácti let. Při dané právní kvalifikaci a závažnosti věci je reálně ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody. S ohledem na škodu, výrazně přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu (víc jak 5 miliónů korun), míru jeho účasti na závažné, pokračující a promyšlené trestné činnosti, páchané po delší dobu a její organizovanost, lze očekávat uložení trestu nejméně ve středu zákonné trestní sazby. Důvodnost obavy z útěku tak vyplývá ze samotné hrozby trestem, při dané právní kvalifikaci, umocněné skutečností, že stěžovatel je státním občanem Ruska, v České republice se zdržuje pouze na základě povolení k trvalému pobytu, jeho přítelkyně N. K. má rodinné vazby na Ukrajinu a ani jeho nezletilé děti, na které se odvolává, mu nezabránily v páchání trestné činnosti. Existence vazby předstižné podle §67 písm. c) TrŘ byla spatřována jak v charakteru, rozsahu, délce a povaze stíhané trestné činnosti, tak ve skutečnosti, že stěžovatel touto trestnou činností získával významný zdroj svých finančních příjmů. S ohledem na vysokou míru propracovanosti a organizovanosti celého řetězce úkonů na sebe navazujících, vyplývá důvodná obava, že by ve svém jednání mohl pokračovat. Pro úplnost bylo (s odkazem na trestní stíhání stěžovatele na území Ruské federace pro jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu, jemuž odpovídá právní kvalifikace podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ), poukázáno na sklony stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti. Odvolací soud reagoval na námitku stěžovatele, že byl zrušen zatýkací rozkaz, týkající se jeho osoby, vydaný Centrálním okresním soudem v Omsku, zjištěním, že sice došlo k jeho zrušení (na základě procesních vad), ale současně bylo rozhodnuto o zahájení nového soudního řízení jiným soudcem ve stejné soudní instituci. Podezření ze spáchání podvodné trestné činnosti na území Ruské federace trvá i nadále. Navíc, rozhodnutím Městského sodu v Praze ze dne 24. 6. 2005 bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele orgánům činným v trestním řízení Ruské federace.
Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby. V případě stěžovatele je však toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, bez jakýchkoli pochybností, splnění podmínky sine qua non (trvání důvodného podezření), nezbytné při posuzování zákonnosti pokračující vazby. Podezření o tom, že stěžovatel trestné činy spáchal, se neoslabuje, naopak trvá a posiluje se. Vyšly totiž najevo další nové skutky spáchané stěžovatelem, pro které bylo dne 29. 11. 2006 a 19. 3. 2007 zahájeno jeho další trestní stíhání pro trestný čin podvodu a zpřísněna prvotní právní kvalifikace. Obecné soudy dospěly k závěru o existenci důvodné obavy, že stěžovatel, po propuštění z vazby, uprchne z území České republiky a bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Jinými slovy, uplatněné důvody omezení osobní svobody stěžovatele neztratily na síle a významu. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující pokračování vazby, který převážil nad právem na osobní svobodu.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) TrŘ, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody, které nepřekročilo zákonem stanovenou dobu (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
V dané věci nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby v přípravném řízení, která je u trestných činů s trestní sazbou pět až dvanáct let stanovena na jeden rok (§71 odst. 8 TrŘ). Stěžovatel byl zadržen dne 13. 11. 2006, do vazby byla vzat dne 15. 11. 2006 a obžaloba byla podána ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23. 10. 2007 pod sp. zn. 50 T 13/2007.
Nepřípadné jsou i námitky stěžovatele, týkající se místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení a důkazní situace (viz stěžovatelova tvrzení shora). V této souvislosti je nutno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v dané věci zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení za nepřípustnou, případně za nežádoucí.
Z uvedeného je zřejmé, že k posouzení tvrzení, zda přípravné řízení bylo zatíženo uvedenými vadami, budou oprávněny orgány činné v trestním řízení v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci bude stěžovatel moci uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i shora popsané námitky, týkající se skutkového stavu věci, uvedené v ústavní stížnosti. Obecné soudy budou povinny se těmito námitkami zabývat a vypořádat. Skutečnost, že lze případné vady napravit v průběhu probíhajícího řízení samotnými orgány činnými v trestním řízení podporuje i fakt, že problematika místní příslušnosti je v současné době, na základě podání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2007, řešena Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 5 Ntd 17/2007.
Z těchto důvodů se Ústavní soud těmito námitkami dále nezabýval. Jestliže totiž právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v daném případě obecný soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jinými slovy, pokud by stěžovatel i po pravomocném ukončení trestního řízení a vyčerpání všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti zohledňující i průběh a výsledky trestního řízení.
Tento závěr lze vztáhnout i na všechna usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, která nebyla předmětem přezkumu v rámci této ústavní stížnosti z důvodu, že nebylo napadeno poslední rozhodnutí ve věci, tj. rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (pokud vůbec stěžovatel stížnost podal) a s ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán.
K tomu je třeba pro úplnost připomenout, že hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů bylo prováděno pouze pro účely rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, které nebylo a ani nesmělo být rozhodováním o jeho vině či nevině. Otázka viny a případného trestu je úkolem obecného soudu až v rámci dokazování v hlavním líčení. Vazba je pouze zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení, jak již bylo shora uvedeno.
Stejně se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Citovaný článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu