ECLI:CZ:US:2007:1.US.2955.07.1
sp. zn. I. ÚS 2955/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. D., zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2007, č. j. 23 Co 251/2007-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o Ústavním soudu") a (po odstranění vad) řádnou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž byl zrušen rozsudek pro zmeškání, a tvrdila, že jeho vydáním bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že zásahu do jejího základního práva se městský soud dopustil tím, že zrušil rozsudek pro zmeškání, aniž k tomu byly dány zákonné podmínky, a tím oslabil procesní postavení stěžovatelky, neboť protistrana by se jinak mohla hájit jen úzkým okruhem námitek, avšak tento procesní úspěch soud stěžovatelce upřel. Navíc do kasačního usnesení (pro stěžovatelku z nepochopitelných důvodů) promítl i závazný právní názor na posouzení podstaty celé věci. Práva platí pro všechny subjekty stejnou měrou, avšak odvolací soud nepochopitelně přihlédl k odvolání protistrany, které zjevně nesplňovalo podmínky pro odvolání proti rozsudku pro zmeškání a irelevantně komentovalo hmotněprávní povahu sporu. Soud navíc v rozporu s ust. §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodl bez jednání, což by však mohl jen za existence přesně vymezených procesních vad (§214 a §219a o. s. ř.). Žádné takové vady v odůvodnění uvedeny nejsou. Soud rovněž vyjádřil hmotněprávní názor, že postup podle ust. §17 zákona č. 48/1997 Sb. nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). K této stránce sporu se stěžovatelka nemohla vyjádřit, protože soud rozhodl bez jednání na základě právních úvah o povaze věci. Nesprávný úřední postup ministerstva spočíval v tom, že naznalo, že výsledek dohodovacího řízení je v souladu s právními předpisy, avšak šlo o výsledek diskriminační. Přehlížení této skutečnosti ministerstvem je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2006, č. j. 13 C 47/2005-82, Ústavní soud zjistil, že jím bylo vyhověno žalobě stěžovatelky na zaplacení 37.475,70 Kč, neboť žalovaná ČR - Ministerstvo zdravotnictví se k jednání nedostavila, přestože jí byla řádně doručena do vlastních rukou žaloba i předvolání k jednání. Soud proto žalobě vyhověl dle ust. §153b občanského soudního řádu. Proti tomuto rozsudku podala odvolání protistrana,
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2007, č. j. 23 Co 251/2007-127, Ústavní soud zjistil, že na základě odvolání žalované, která vznesla námitku nedostatku věcné příslušnosti, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušen, neboť šlo o věc, v níž nebylo možno vydat rozsudek pro zmeškání.
Ústavní stížnost byla podána v době, kdy řízení před obecnými soudy stále pokračuje, což by mohlo vést k závěru o předčasnosti ústavní stížnosti. Avšak posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání již není předmětem pokračujícího řízení před obecnými soudy a bylo o nich pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem. Proto musel Ústavní soud ústavní stížnost považovat za přípustnou, což je dáno zvláštní povahou rozsudku pro zmeškání, který je v zásadě rozhodnutím konečným, a pokud by jej odvolací soud zrušil, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky, zasáhl by do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka namítla, že soud měl povinnost ve věci nařídit ústní jednání, avšak takový závěr nevyplývá z ust. §214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. („Jednání není třeba nařizovat, jestliže se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1“), ani z ust. §219a odst. 1 o. s. ř. („Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava“). Městský soud v Praze na str. 3 svého usnesení (odst. 3) výslovně uvedl, že postupoval podle ust. §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím., že obecný soud musí v následujícím řízení vypořádat námitku věcné nepříslušnosti. Tímto postupem nebylo porušeno stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces. K věci se stěžovatelka bude moci vyjádřit v dalším řízení.
Stěžovatelka dále namítala, že rozsudek nemohl být zrušen na základě argumentace týkající se merita věci. Odvolací soud ve svém usnesení uvedl (srov. str. 2 dole), že: „se zřetelem k charakteru v řízení uplatněného nároku žalobkyní nebyly tu podmínky pro rozhodnutí podle ust. §153b o. s. ř. To ostatně vyplývá i z písemných podání obou účastníků. Účelem rozsudku pro zmeškání je umožnit soudu ve sporném řízení rozhodnout věc při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Rozsudek nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech se považují za nesporná. Právní kvalifikace těchto skutečností je ovšem plně věcí soudu; skutečnosti žalobcem tvrzené nemusí vždy obligatorně zakládat žalobcem tvrzený nárok. V takovém případě, a stejně za situace, že v žalobě nejsou uvedeny všechny skutečnosti nezbytné pro závěr o důvodnosti nároku podle hmotného práva, nelze rozsudek pro zmeškání vydat. “ Z uvedeného je zřejmé, že důvodem zrušení rozsudku byl právní závěr soudu, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nezakládaly tvrzený nárok. Aplikační eventualitě užité obecným soudem odpovídá i komentář k občanskému soudnímu řádu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Zdeněk, a kol, Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vyd., str. 705 bod 5). Ústavní soud proto v daném případě nemohl dospět k závěru, že postup vybočoval z rámce pravidel spravedlivého procesu.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčina základního práva, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. prosince 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu