ECLI:CZ:US:2007:1.US.301.07.1
sp. zn. I. ÚS 301/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci návrhu Ing. P. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2006, č. j. 21 Cdo 2004/2006-92, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č. j. 16 Co 235/2005-65, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2007 stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2006, č. j.21 Cdo 2004/2006-92, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č. j. 16 Co 235/2005-65.
Při kontrole formálních i materiálních náležitostí bylo zjištěno, že návrh trpí řadou vad. Ústavní soud především shledal absenci speciální plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem (§29, §30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel vedl a vede u Ústavního soudu mnoho dalších řízení o ústavních stížnostech. Z těchto je zřejmé, že stěžovatel je opakovaně poučován o náležitostech návrhu, zejména pak o povinnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, avšak výzvy k odstranění vad zpravidla ignoruje. Přesto jej Ústavní soud znovu poučil a stanovil mu lhůtu patnácti dnů pro odstranění vytknuté vady. Výzva byla stěžovateli doručena dne 19. 4. 2007.
Do dnešního dne stěžovatel vytknuté vady návrhu neodstranil, z čehož je zřejmé, že lhůta určená Ústavním soudem uplynula marně.
Na tomto závěru ničeho nemění ani listina, kterou stěžovatel Ústavnímu soudu doručil prostřednictvím faxu dne 3. 5. 2007, v originále pak dne 4. 5. 2007, jež je nadepsána jako "plná moc", která ovšem neobsahuje akceptační doložku zástupce (advokáta). Ani faxové podání doručené dne 4. 5. 2007 a následně dne 7. 5. 2007 faxem zaslaná opravená 1. strana faxové zásilky předchozí, to vše doplněné následně dne 9. 5. 2007 stejnopisem, neobsahují skutečnosti, které by vedly Ústavní soud k jinému závěru.
Namítá-li v této korespondenci stěžovatel především, že ve stanovené patnáctidenní lhůtě nemohl odstranit vady návrhu a zajistit si v krátké době právní zastoupení, neboť vede velký počet různých řízení a na každý den mu proto připadají "min. 1-2 lhůty", musí Ústavní soud i ve vztahu ke stěžovatelovým budoucím návrhům zdůraznit následující. Z dřívějších písemných poučení, kterých se stěžovateli od Ústavního soudu dostalo, a z výsledků desítek předchozích řízení, které stěžovatel vedl a která skončila odmítnutím pro neodstranění vad, má stěžovatel nepochybně dostatečnou vědomost o zákonných náležitostech ústavní stížnosti. Stanovenou patnáctidenní lhůtu pro odstranění vad návrhu proto není možno chápat jako přísné stanovení časového prostoru, ve kterém, a pouze ve kterém, je možno vady odstranit. V kontextu stěžovatelovy nesporné vědomosti o náležitostech návrhu je nutno do celkové doby, ve které měl stěžovatel objektivní možnost a zákonnou povinnost zajistit si právního zástupce standardně započítat přinejmenším celkovou dobu od doručení posledního prostředku ochrany práva (doručení napadeného rozhodnutí), které nastalo, podle stěžovatelem přiložené kopie doručenky, dne 14. 12. 2006. Stěžovatel měl tedy k dispozici k zajištění právního zastoupení, o jehož nezbytnosti od počátku věděl, až do rozhodnutí Ústavního soudu celkovou dobu pěti měsíců, a nikoliv pouhých patnáct dnů, jak v korespondenci s Ústavním soudem formalisticky a účelově naznačuje.
Ústavní soud soudcem zpravodajem proto usnesením rozhodl o odmítnutí návrhu pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu určené, neboť podmínky pro tento postup stanovené ustanovením §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. května 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj