ECLI:CZ:US:2007:1.US.304.06.1
sp. zn. I. ÚS 304/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Tenisový klub Semily, se sídlem Semily, PSČ: 513 01, zastoupeného Mgr. Janem Polákem, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 31/340, PSČ: 120 00, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, čj. 22 Cdo 1118/2005 - 296, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2004, čj. 19 Co 82/2004 - 254, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 11. 2003, čj. 8 C 699/98 - 214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 8 C 699/98 - 221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále "krajský soud") a Okresního soudu v Semilech (dále "okresní soud"), vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž byl v postavení žalovaného.
V obsáhlé, přehledně zpracované ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") tím, že určily, že jím užívané tenisové dvorce jsou ve vlastnictví žalobců. Porušily také jeho právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože odmítly provést jím navržený důkaz. Stěžovatel tvrdí, že tenisové dvorce, které byly vybudovány jeho právním předchůdcem, jsou se zemí spojeny pevným základem. Jsou tedy nemovitostí ve smyslu občanského zákoníku a nejsou součástí pozemku. Žalobci, kteří koupili v rámci privatizace průmyslového podniku také pozemek, na němž se tenisové dvorce nacházejí, je tak nemohli koupit, protože nebyly uvedeny jako předmět smlouvy. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že tenisové dvorce jsou součástí pozemku a jsou tak ve vlastnictví žalobců, nepřiměřeně tím rozšířily předmět kupní smlouvy uzavřené v roce 1993. V té době totiž všechny obecné soudy, podle stěžovatele, jednotně uváděly, že tenisové dvorce jsou nemovitostí, a nikoli součástí pozemku. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 23/97. Obecné soudy v jeho případě zcela pominuly, z jakých částí jsou dvorce provedeny. Právě k prokázání povahy konkrétních, stěžovatelem užívaných dvorců odmítly obecné soudy provést nový znalecký posudek. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01. Podle stěžovatele je smlouva, pro nesrozumitelnost a neurčitost, absolutně neplatná, kupní cena podniku je navíc nápadně nízká a smlouva je tak neplatná i pro rozpor s cenovými předpisy. Stěžovatel navíc pozemek, na němž jsou dvorce, vydržel, protože delimitační smlouvou na něj tělovýchovná jednota převedla v roce 1992 veškerý jím užívaný movitý a nemovitý majetek a stěžovatel jej od té doby v dobré víře užívá.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatele bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2003 určil, že vlastníkem tří tenisových dvorců na pozemkové parcele, označené v uvedeném rozsudku, jsou žalobci, na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1993. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2004 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006.
III.
Povaha argumentů, které stěžovatel předkládá, svědčí o tom, že považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v rámci obecné justice. Takovou instancí však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), rozhodně není. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. Ústavní soud tak vstupuje do rozhodovací činnosti obecných soudů nikoli pravidelně, ale jen zcela výjimečně a za splnění specifických podmínek. Uvedený dojem snad ve stěžovateli vyvolala skutečnost, že Ústavní soud v tomto případě již jednou rozhodoval, když projednával ústavní stížnost žalobců, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 295/98, a svým nálezem rozhodnutí obecných soudů zrušil. V projednávané věci podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny nejsou, protože nebyl shledán žádný důvod, který by ho mohl vést ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí.
Okolností odůvodňující zásah Ústavního soudu není neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu, v podobě dalšího znaleckého posudku. Obecné soudy totiž odůvodnily, z jakých procesních důvodů již nebylo možné a ani potřebné takový další důkaz provádět (viz str. 5, poslední odstavec rozsudku okresního soudu; str. 3, třetí odstavec rozsudku krajského soudu). Právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tedy porušeno nebylo.
Ani interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku (§120) a z ní vyplývající výrok o určení vlastnického práva žalobců, není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Tvrzení stěžovatele o jednoznačnosti právního výkladu povahy "tenisových dvorců" v judikatuře obecných soudů v devadesátých letech minulého století není zcela přesné. Ve stěžovatelem zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997 je sice uvedeno, že tenisové kurty, jako stavba, nejsou, ve smyslu §120 odst. 2 občanského zákoníku, součástí pozemku. V pozdějším rozhodnutí ze dne 26. 10. 1999, na které odkázal krajský soud, již ale Nejvyšší soud zastává názor opačný. Navíc i rozhodnutí Ústavního soudu v této věci ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/98, stěžovatelovu tezi o jednotnosti výkladu povahy tenisových dvorců spolehlivě vyvrací. Konečně není od věci připomenout podpůrný argument krajského soudu o okolnostech jednání před privatizací předmětného podniku, při níž byl stěžovatel seznámen s tím, jak bude s tenisovými kurty naloženo (str. 2, odstavec druhý rozsudku krajského soudu). Zmíněným výkladem příslušného ustanovení občanského zákoníku nebylo porušeno vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ke stěžovatelovu argumentu o vydržení vlastnického práva, příp. k argumentům o neplatnosti smlouvy pro její neurčitost a rozpor s cenovými předpisy, se již dostatečně vyjádřily obecné soudy a jejich odůvodnění jsou v tomto směru srozumitelná, racionální, logická a ústavně konformní.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu