ECLI:CZ:US:2007:1.US.3067.07.1
sp. zn. I. ÚS 3067/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. prosince 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti INTERCABLE Verlag AG, se sídlem 6331 Hünenberg (Švýc.), Im Bösch 37, zastoupenou Mgr. et Mgr Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 264/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 25 C 233/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala na žalované - BAWAG Bank CZ, a.s., jednak zaplacení částky 1.464,46,- EUR s úrokem od 3. 6. 2005 do zaplacení, jednak úhradu nákladů řízení. Stěžovatelka svůj nárok opřela o tvrzení, že dne 9. 10. 2002 uzavřela s žalovanou smlouvu, kterou se zavázala pro žalovanou publikovat inzerát na webové adrese, zasílat žalované CD-ROM a knižní podobu inzerce, a žalovaná za toto platit 690,- EUR ročně, za knihu a CD-ROM 1.040,- CHF. Žalovaná namítala, že nedošlo k uzavření smlouvy, neboť byla podepsána jejím pracovníkem, který k tomu neměl oprávnění, a navíc byla uzavřena v časové tísni. Obvodní soud věc posuzoval podle švýcarského občanského zákoníku ze dne 30. 3. 1911, neboť švýcarské právo bylo smlouvou zvoleno jako právo rozhodné, a dovodil, že uzavřená smlouva trpěla vadou, protože její uzavření bylo ze strany stěžovatelky vyvoláno úmyslným klamáním, když její obchodní zástupce v úmyslu docílit podpisu uváděl nepravdivé údaje. Účinek úmyslného klamání, tj. nezávaznost smlouvy pro žalovanou nenastal okamžitě, ale až dnem, kdy se žalovaná tohoto klamání dovolala faxem u stěžovatelky. Soud tak uzavřel, že stěžovatelka nemá vůči žalované žádné nároky plynoucí z této smlouvy, ani nároky plynoucí z bezdůvodného obohacení, a proto žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatelky, v němž namítala, že obvodní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že věc nesprávně hodnotil, a dále se jedná o rozhodnutí nepředvídatelné, Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, a dále stěžovatelce uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že obvodní soud sice provedl dostatečné dokazování a správně dovodil svou pravomoc a příslušnost k projednání věci, nicméně po právní stránce věc správně neposoudil, neboť dle městského soudu mezi účastníky smlouva o inzerci uzavřena nebyla, žaloba požadující plnění z neexistující smlouvy tak nemůže být úspěšná a vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve věci postupovala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nelze jí přiznat ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci) namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že právní závěry obecných soudů jsou ve zjevném rozporu se skutkovými tvrzeními a zcela nelogicky jí přičetly k tíži jednání jejího bývalého obchodního zástupce. Dále namítala, že obecné soudy zatížily řízení vadou, neboť vzhledem ke skutečnosti, že lehkomyslným jednáním žalované stěžovatelce vznikla škoda, jí měly poučit o možnosti věc posoudit jinak, tedy jako škodu v návaznosti na §42 a §49a obč. zák., a nesplnily tak svou poučovací povinnost podle ust. §118 odst. 2 o.s.ř. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti, jak sama uvedla, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům, formálně namítala porušení svého procesního základního práva, i přesto však obsahově namítala jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, jež je podobná s argumentací obsaženou v odvolání, se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatelky se jak Obvodní soud pro Prahu 1, tak i Městský soud v Praze řádně vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Zejména městský soud se podrobně zabýval namítanými okolnostmi, které předcházely uzavření předmětné smlouvy a které měly prokázat platnost jejího uzavření, přičemž dospěl k závěru, že k jejímu uzavření nedošlo, a proto žalobu stěžovatelky zamítl. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložila. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a jejich závěry z ústavního hlediska nevybočily z rámce možného posouzení věci, resp. nebyly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základního práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu