ECLI:CZ:US:2007:1.US.308.05
sp. zn. I. ÚS 308/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou se sídlem Nám. Kinských 3, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3.6.2004, sp.zn. 1 T 18/2004, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2004, sp.zn. 12 To 348/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2005, sp.zn. 6 Tdo 164/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Okresní soud Praha - západ uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 18 měsíců.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť nesplňovalo podmínky §265b tr. řádu.
První námitka stěžovatele spočívá v tom, že jednáním soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, neboť při projednávání věci soud I. stupně nedodržel principy řádné protokolace. Ve věci byly před Okresním soudem Praha - západ, jako soudem nalézacím, konány dvě hlavní líčení. O průběhu těchto líčení byl pořizován zvukový záznam, který byl později přepsán do písemné podoby. V hlavním líčení byli vyslechnuti svědci, kteří nevypovídali v přípravném řízení (MUDr. H., S., npor. Š., pprap. K., Ž., K., C.) a z jejich svědectví byl pořízen zvukový záznam. Soudy pak při svém následném rozhodování vycházely jen z písemného znění protokolu o jejich svědectví, které, zejména u svědka Ž., bylo odlišné od zvukového záznamu. Přitom právě svědectví uvedených osob, byť se jedná o nepřímé důkazy, mohla věc podstatně ovlivnit.
Dále stěžovatel namítal, že závěry nalézacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy a se spisovým materiálem. Uvedl zejména, že soud nejprve proti sobě postavil výpověď poškozeného a obžalovaného, leč pak vzal v neprospěch obžalovaného za nesporné výpovědi nepřímých svědků. Ze znaleckých posudků se zabýval pouze možným vznikem poranění podle tvrzení poškozeného, a se závěry znalců a svědectvím dvou nepřímých svědků obhajoby, které potvrzovaly události podle verze stěžovatele, se nevypořádal vůbec. Pokud vzal soud za prokázané, že poškozený utrpěl otřes mozku, vycházel jen z jeho subjektivního tvrzení; to však nemá oporu ani v lékařské zprávě ze dne incidentu a v následných lékařských posudcích ani v provedeném vyšetření a v doporučené léčbě poškozeného. Podle názoru stěžovatele obecné soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak i na zajištění práv obviněného na obhajobu, neboť měly provést další důkazy, především výslech lékaře záchranné služby, která poškozeného odvážela.
Stěžovatel konečně prohlásil, že při rozhodování soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo a k porušení principu prokázání viny bez rozumného důvodu k pochybnostem (čl. 8 odst. 2 věta první Listiny) a proto navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
II.
1) K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 18/2004, vedený u Okresního soudu Praha - západ. Tento soud uznal stěžovatele vinným, že po předchozí vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného J. M. tím způsobem, že jej opakovanými údery pěstí do obličeje srazil k zemi, při pádu narazil poškozený hlavou o kamenný sloupek vrat a poté padl na levé koleno, přičemž stěžovatel dále kopal ležícího poškozeného do hrudníku, ramen, pravého předloktí a lokte, čímž poškozený utrpěl zranění spočívající v poúrazové blokádě krční páteře s omezením hybnosti, otřes mozku, pohmoždění levého ramenního kloubu, pohmoždění pravé paže, pohmoždění pravého předloktí s povrchními oděrkami a krevním výronem, podvrtnutí levého kolenního kloubu, pohmoždění obličeje s krevními výrony před levým ušním boltcem a v okolí levého oka, pohmoždění v oblasti kořene nosu s drobnou oděrkou a krevním výronem a pohmoždění v pravé čelnospánkové krajině s oděrkou a krevním výronem. Tedy, jednak se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného a jednak jinému úmyslně ublížil na zdraví, čímž spáchal trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a trestného čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona. Za to jej soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
Obecný soud odůvodnil rozsudek v podstatě tak, že ve věci stojí proti sobě dvě verze události, jak ji popisují obžalovaný a poškozený; svědci se dělí do dvou skupin potvrzujících nebo alespoň podporujících vždy jen verzi jednoho z nich. Dokazováním byl prokázán nesporný sousedský konflikt mezi obžalovaným a poškozeným a jejich rodinami a dalšími sousedy. "Tak jak osoby stojí na jedné ze stran sousedských sporů, jsou rozděleny i v tom, čí verzi událostí potvrzují." Je však nutno konstatovat, že výpovědi poškozeného, jeho rodinných příslušníků a svědka Ž. jsou v souladu s dalšími důkazy, které soud hodnotí jako objektivní, a to se znaleckými posudky, zejména znalce MUDr. H. a MUDr. H.
2) Ústavní soud - v této souvislosti - zjišťuje ze spisu následující údaje. Prvý posudek (č.l. 31 a násl.) vypracoval MUDr. Fr. V., CSc., znalec oboru soudní lékařství. Znalec vycházel ze zdravotní dokumentace [záznam o výjezdu Rychlé lékařské pomoci, zprávy lékaře Ortopedické kliniky FN Motol (č.l. 35), zprávy neurolog. ambulance FN Motol (č.l. 36), zprávy praktické lékařky (č.l. 36), zprávy chirurgické ambulance Hybernská, zprávy neurologického oddělení Hybernská (č.l. 37), zprávy ortopedie Vítězná ul. Praha 1 (č.l. 38) a závěrečné zprávy z lázeňského léčení ve Františkových lázních (č.l. 39)]. V posudku mimo jiné uvedl, že charakter, rozsah a rozmístění úrazových změn odpovídají úderům pěstí do obličeje, urychlenému pádu na zem, nejspíše na levé koleno, nárazu hlavou na pevnou překážku a kopání do hrudníku, ramen, pravého předloktí a lokte ležícího poškozeného J. M. Přitom došlo k prudkému násilnému pohybu hlavy, který přesáhl meze hybnosti jeho nemocné krční páteře, způsobil natažení jejich kloubů a vazů a inicioval rozvoj akutního klinického obrazu poúrazové blokády krční páteře. Silné kopance směrované na hlavu a hrudník ležící osoby znamenají ze soudně lékařského hlediska útok proti důležitému orgánu.
Opatřením policejního rady ze dne 23.9.2003, ČTS: ORPZ-360/OOK-2003, byl přibrán další znalec oboru soudního lékařství MUDr. V. H. Ten ve svém posudku (č.l. 61 a násl.) vycházel ze stejné zdravotní dokumentace jako znalec MUDr. V. a navíc z předúrazové zdravotnické dokumentace a ze spisové dokumentace. Znalec uvedl, že diagnózu otřesu mozku nelze ze soudně lékařského hlediska jednoznačně potvrdit. Pohmoždění obličeje a hlavy, pravé paže, levého ramenního kloubu a stěny hrudní vlevo vzniklo mechanismem tupého násilí na tyto oblasti. Tato poranění lze dobře vysvětlit opakovanými údery rukou sevřenou v pěst střední intenzity a kopy nohou malé až střední intenzity. K poranění krční páteře došlo násilným působením na oblast hlavy poškozeného, případně nárazem hlavy na pevnou překážku (zem nebo kamenný sloupek). Tímto způsobem mohlo dojít i k eventuálnímu otřesu mozku. U poškozeného vznikla porucha zdraví, která nebyla vážná a neohrozila jej na životě. Uvedené poranění lze hodnotit jako středně těžké a ze soudně lékařského hlediska je lze hodnotit jako ublížení na zdraví (č.l. 70 až 72). Znalecký posudek byl doplněn výslechem znalce při hlavním líčení, kdy se v souladu s ním blíže vyjádřil k poraněním poškozeného a k možnému způsobu jejich vzniku (č.l. 119-120). U hlavního líčení byli přítomni i stěžovatel a jeho obhájce.
Opatřením předsedy senátu ze dne 24.6.2003, čj. 1 T 18/2004-130, byl přibrán znalec oboru zdravotnictví MUDr. J. H., který měl především určit příčiny zranění poškozeného. Ve znaleckém posudku (č.l. 145 a násl.) vycházel ze spisové dokumentace a zdravotnické dokumentace (jako předcházející znalci) a dospěl k závěru, že zjištěná poranění poškozeného vznikla opakovaným tupým násilím působícím na hlavu, na pravý loket a levé koleno malou a střední silou. Pohmoždění krční páteře s úrazovým blokem krční páteře vznikly prudkým nadměrným pohybem hlavy, respekt. krční páteře. Vznik všech těchto zranění lze dobře vysvětlit způsobem uváděným poškozeným, tj. údery pěstí do hlavy a obličeje a sražením k zemi (č.l. 159). Následkem zjištěných poranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu 2-3 týdnů. Objektivně zjištěná zranění, která utrpěl, lze hodnotit jako středně těžká, která ze soudně lékařského hlediska mají charakter ublížení na zdraví (č.l. 160). Posudek byl doplněn výslechem znalce při hlavním líčení dne 3.6.2004. Znalec uvedl, že svědci a poškozený uváděli ve svých výpovědích stav a příznaky, které mohly svědčit i pro otřes mozku, ale ten mohl být pouze lehkého stupně. Zranění poškozeného však nemohla vzniknout jediným máchnutím nebo ohnáním se a udeřením, jak uvádí stěžovatel (č.l. 180). Pokud by (však) došlo k pádu, nemohly tím vzniknout oděrky ve spánkové krajině a u nosu, jen na lokti a na kolenu.
3) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.9.2004, čj. 12 To 348/2004-210, odvolání stěžovatele i poškozeného zamítl. Uvedl, že provedeným dokazováním bylo nepochybně prokázáno, že mezi rodinami poškozeného a obžalovaného dlouhodobě panují sousedské spory, které byly do značné míry příčinou posuzovaného konfliktu. Zcela nepochybné je i to, že zranění popsaná v rozsudku poškozený skutečně utrpěl a byla objektivně diagnostikována lékařem, včetně znaleckého posudku prvého znalce. Jde přitom o mnohočetná poranění, lokalizovaná na různých místech hlavy, horních i dolních končetin, takže je nevěrohodná verze stěžovatele (byť podporovaná výpověďmi jeho manželky a syna), že byl poškozeným udeřen do břicha, že se po tomto úderu schoulil a instinktivně rozhodil rukama, čímž zřejmě zasáhl poškozeného, což si však nepamatuje. Poté prý odešel k vozidlu manželky, přičemž od poškozeného dostal zezadu ránu do hlavy a pak oba spadli na zem, on na kolena a poškozený na břicho. Dle znaleckého posudku i z výpovědi znalce MUDr. H. u hlavního líčení je zřejmé, že zjištěná zranění byla způsobena opakovaně působícím tupým násilím. Podstatné pro posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného či obhajoby obžalovaného je však to, že znalec jednoznačně uvedl, že poranění poškozeného v obličeji byla lokalizována ve třech různých lokalitách a nelze připustit, že by byla způsobena jen jedním či dvěma údery. Znalec - z pohledu mechanizmu vzniku zranění - jednoznačně vyloučil verzi obžalovaného a potvrdil, že poranění mohla vzniknout způsobem popisovaným poškozeným a jeho rodinnými příslušníky. Za této důkazní situace proto soud oprávněně vycházel při skutkových zjištěních z výpovědí poškozeného a jeho rodinných příslušníků a neuvěřil obhajobě obžalovaného a výpovědím jeho manželky a syna.
4) Stěžovatel napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Praze dovoláním z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16.2.2005, čj. 6 Tdo 164/2005-235, toto dovolání odmítl s odůvodněním, že ačkoliv stěžovatel napadá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, je zřejmé, že primární pochybení shledává v nedostatcích skutkového zjištění. Dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu než je uvedeno v §265b trestního řádu.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Okresní soud Praha - západ. Ten prohlásil, že stěžovatel sice argumentuje nesprávnou protokolací, avšak v čem tuto nesprávnost spatřuje, neuvádí. Předmětem protokolace není doslovný přepis výpovědí svědků a dalších osob zúčastněných na hlavním líčení, ale pouze jejich podstatný obsah. Stěžovatel měl možnost proti písemnému vyhotovení protokolu podat námitky, což v průběhu celého řízení neučinil. Pokud jde o námitku, že měly být provedeny další důkazy, nelze opomenout, že stěžovatel (obhájce) v řízení před nalézacím soudem žádné důkazy nenavrhl.
Vyjádření podal také Krajský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dodal, že námitky stěžovatele směřují proti skutkovým závěrům nalézacího soudu a do značné míry jsou opakováním námitek uplatněných před odvolacím soudem. Pokud jde o nesprávnou protokolaci, důvodnost námitek mohla být odstraněna před odvolacím soudem přehráním zvukového záznamu jednání, byly-li uplatněny již v řízení před odvolacím soudem.
Vyjádření podal i Nejvyšší soud, který uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel opětovně opakuje svou verzi průběhu děje a od této verze odvíjí skutkový děj, který však odpovídá pouze jeho představám, nikoliv skutkovým zjištěním, které učinily obecné soudy. Vzhledem ke skutkovým námitkám nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat, neboť dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně.
Vyjádření byla zaslána k replice stěžovateli (právní zástupkyni), která se k nim ve stanovené lhůty nevyjádřila.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutkovým zjištěním provedeným nalézacím soudem a proti právním závěrům, které soudy z těchto skutkových zjištění učinily. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že soudy provedly všechna potřebná skutková zjištění a všechny obhajobou navrhované důkazy. K posouzení rozsahu poranění poškozeného byl již v prvé fázi vyšetřování ustanoven soudní znalec z oboru lékařství. Posléze byl ustanoven další soudní znalec a později i znalec třetí. Znalci se nezávisle na sobě shodli na tom, že poranění nemohla vzniknout způsobem, který popisoval stěžovatel, ale lze dovozovat, že vznikla způsobem popisovaným poškozeným. Pokud jde o otázku možného otřesu mozku poškozeného, znalci nebyl indikován, ale ani vyloučen. Nicméně poškozený utrpěl jiná mnohačetná poranění, která jsou objektivně doložena lékařskými zprávami, na jejichž základě bylo možné učinit závěr o rozsahu poškození zdraví poškozeného, které nese znaky ublížení na zdraví i značnou pravděpodobnost jejich vzniku. S těmito závěry korelovala i svědectví rodinných příslušníků poškozeného a svědka Ž., takže obecný soud mohl vyslovit objektivní závěr ve věci.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele směřují především do oblasti hodnocení důkazů obecnými soudy. To je - podle ustálené judikatury - v zásadě jejich věcí; sám Ústavní soud takové hodnocení důkazů zpravidla nepřehodnocuje, pokud obecné soudy postupují v souladu se zákonným principy, které hodnocení dokazovaní Tak tomu je i v této souzené věci.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. To se plně týká i rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež sice stěžovatel rovněž napadl, ale obsahově proti němu žádné námitky nevznesl.
Pokud jde konečně o tvrzení stěžovatele, že v průběhu hlavního líčení došlo k nesprávné protokolaci výpovědí svědků, dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. sp.zn. III. ÚS 359/96 a I. ÚS 650/99, www.judikatura.cz) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již v řádném řízení. Z předmětného spisu vyplývá, že námitky proti protokolaci stěžovatel v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem nevznesl, nevznesl je posléze ani v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně či v dovolání. To učinil až v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto k uvedené námitce nepřihlížel.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu