ECLI:CZ:US:2007:1.US.336.04
sp. zn. I. ÚS 336/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod věží 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, čj. 25 Cdo 1346/2003 - 41, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2002, čj. 44 Co 506/99 - 32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 2. 6. 2004, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu škody. Vznik této škody spatřuje v tom, že se její pohledávka, přiznaná soudním smírem, stala reálně nevymahatelnou. Škoda jí byla způsobena nesprávným úředním postupem okresního soudu, který včas nenařídil výkon rozhodnutí a nedodržel povinnost podat informaci o zahájení řízení o výkon rozhodnutí příslušnému katastrálnímu úřadu, který tak nezapsal poznámku do katastru. Odmítla jako nesprávný právní závěr okresního i krajského soudu, podle kterého jí škoda nevznikla, protože její pohledávka stále trvá. Podle stěžovatelky je vznikem škody i skutečnost, kdy pohledávka přestala být reálně vymahatelnou. V této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Podle stěžovatelky obecné soudy v exekučním řízení porušily rovněž čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože věc neprojednaly bez zbytečných průtahů.
Ze spisu Okresního soudu v Blansku, sp. zn. E 915/93, bylo zjištěno, že stěžovatelka jako oprávněná podala v říjnu 1993 návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného. Usnesením ze dne 12. 7. 1994, čj. E 915/93 - 8, okresní soud její návrh zamítl. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 19. 7. 1995, čj. 15 Co 442/94 - 13, usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dalším usnesením ze dne 13. 2. 1996, čj. E 915/93 - 19a, okresní soud nařídil, k uspokojení pohledávky stěžovatelky, výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného. Dopisem ze dne 27. 2. 1996 sdělil Katastrální úřad Blansko, pracoviště Boskovice, okresnímu soudu, že nemovitosti, které měly být předmětem výkonu rozhodnutí, povinný prodal kupní smlouvou ze dne 19. 12. 1995, s právními účinky vkladu ke dni 20. 12. 1995, omezení vlastnického práva tak nebylo možno zapsat.
Žalobou, podanou u okresního soudu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti - stěžovatelka požadovala náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 5. 1999, čj. 7 C 977/98 - 22, byla její žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2002, čj. 44 Co 506/99 - 32, rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že závěr okresního soudu o tom, že by žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s nesplněním oznamovací povinnosti podle zákona o zápisech vlastnických práv k nemovitostem, považuje za správný. Poznámka v katastru sama o sobě není nijak právně významná ve smyslu omezení vlastníka v dispozici s věcí.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s právním závěrem krajského soudu. Jakkoli je možné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu označit za poněkud stručné, neshledává Ústavní soud jeho interpretaci relevantních podústavních právních předpisů ústavně nekonformní. Ústavnímu soudu je ústavním pořádkem České republiky striktně vymezena jeho role (působnost a jí odpovídající pravomoci), takže nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není tedy součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Ústavní soud se také zabýval tou částí ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelka neuvádí, jakým způsobem uvedený soud zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Své usnesení Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil - uvedl, z jakých důvodů nelze považovat dovolání za přípustné a odkázal na příslušná ustanovení OSŘ. Ústavní soud nenachází na procesním postupu a výsledném rozhodnutí Nejvyššího soudu nic ústavně nekonformního.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu