ECLI:CZ:US:2007:1.US.343.05
sp. zn. I. ÚS 343/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Kodaňská 521/57, PSČ: 101 00, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, čj. 20 Co 558/2004 -123, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 9. 2004, čj. 30 Nc 66/2004 - 80, 14 P a Nc 209, 210/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud"), které byly vydány v řízení o úpravu poměrů nezletilého dítěte pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství.
Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy. Uvedl, že matka bez jakéhokoli relevantního důvodu odmítala střídavou výchovu nezletilého, kterou on požadoval. Pro odmítavý přístup matky k tomuto typu výchovy navrhl svěření nezletilého do své výchovy s tím, že by matce umožnil rozsáhlý styk. Vyjmenoval celou řadu důvodů, pro které považuje za jedinou ústavně konformní úpravu výchovy nezletilého jeho svěření do výchovy stěžovatele, jako otce. Tím, že obecné soudy svými rozhodnutími prakticky schválily jednání matky před zahájením řízení, porušily podle stěžovatele čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti, týkající se dětí, a čl. 18 odst. 1 téže Úmluvy, podle kterého jsou státy jako smluvní strany Úmluvy povinny vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Obecné soudy také, podle stěžovatele, porušily čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které stanoví, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy přiznávají matce privilegované postavení. Došlo tedy k zásahu do jeho rodičovských práv tím, že obecné soudy nerespektovaly ústavní zásadu rovnosti v právech, zakotvenou v čl. 1 Listiny. Obecné soudy také porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že nenařídily provedení důkazu znaleckým posudkem. Z posudku, který odvolacímu soudu předložil sám stěžovatel, použil soud selektivně pouze ta zjištění, která korespondovala s názorem soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, krajský soud, okresní soud a vedlejší účastník Městský úřad Brandýs nad Labem - Stará Boleslav.
Krajský soud poukázal na důvody obsažené v jeho rozhodnutí. Okresní soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jelikož jsou v něm uvedeny všechny relevantní skutečnosti, které má na mysli §157 odst. 2 OSŘ. Městský úřad popsal svůj postup v řízení před okresním i krajským soudem.
Vzhledem ke skutečnosti, že zmíněná vyjádření nepřinesla žádné nové skutečnosti, Ústavní soud z nich nevycházel, proto ani nebyl důvod zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, čj. 30 Nc 66/2004 - 80, 14 P a Nc 209, 210/2004, tak, že nezletilý se pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky. Stanovil stěžovateli výživné ve výši 10 000,-- Kč a uložil mu doplatit dlužné výživné.
K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, čj. 20 Co 558/2004 - 123, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o výživném a stanovil je tak, že se bude postupně zvyšovat v rozmezí od 6 000,-- Kč do 10 000,-- Kč, v dalším rozsudek potvrdil.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
V pečlivém, podrobném a srozumitelném odůvodnění rozsudků obecných soudů lze bez problémů najít důvody, pro které nezletilého svěřily do péče matky. Hodnotily výchovné prostředí vhodné pro nezletilého a porovnávaly výchovné předpoklady obou rodičů. Zabývaly se i okolnostmi, za kterých matka opustila společnou domácnost. Jejich hodnocení této skutečnosti a právní závěr na základě toho přijatý nelze považovat za nerespektování ústavní zásady rovnosti v právech zakotvené v čl. 1 Listiny. Na uvedeném závěru obecných soudů neshledává Ústavní soud nic ústavně nesouladného. Při hodnocení skutkového stavu a interpretaci příslušných podústavních právních předpisů si nepočínaly ani svévolně ani excesivně.
Stěžovatel také tvrdil, že došlo k porušení čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z procesního postupu a rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by soudy, jako orgány smluvní strany Úmluvy, porušily povinnost vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Nebyla-li v daném případě možná střídavá výchova, svěření nezletilého do péče matky se zachováním širokého styku otce s dítětem porušení uvedeného ustanovení Úmluvy rozhodně nepředstavuje.
Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Samotné svěření dítěte do výchovy matky nepředstavuje zásah do práv ve smyslu čl. 32 odst. 1 a 4. V rámci rozsáhlého styku nezletilého se stěžovatelem je dostatečný prostor pro jeho výchovný vliv a možnost péče o nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na tu pasáž z ústavní stížnosti, kde stěžovatel uvádí, že nezl. Pavel (jedná se o pseudonym) má v současné době pozitivní citové vztahy k oběma rodičům, přeje si žít s oběma z nich, přičemž pro další zdárný vývoj potřebuje výchovné působení ze strany otce i matky. Pokud tedy oba rodiče selhali v tom, že se rozešli a tím znemožnili nezletilému žít s oběma z nich, neměli by selhávat v dalším společném, pozitivně výchovném působení na nezletilého. I když se rozešli, zůstávají stále rodiči dítěte s plnou odpovědností za jeho budoucí vývoj.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu