ECLI:CZ:US:2007:1.US.348.06.1
sp. zn. I. ÚS 348/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. P., zast. JUDr. E V, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 28.3.2006, č.j. 22 Co 122/2006-186, a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27.12.2005, čj. OP 277/2002-170, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a L P, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností, na výzvu soudu doplněnou a upravenou právním zástupcem, napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud"), kterým bylo potvrzeno v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), jímž nebyl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty vedlejší účastnici, který stěžovatel navrhl z důvodu soustavného nepřipravování dětí na styk s ním, které měla plnit podle předchozího rozsudku okresního soudu. Podle stěžovatele tak došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na výchovu dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i k porušení základních práv dítěte zakotvených především v čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Dále namítá porušení několika ustanovení Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a Charty základních práv Evropské unie. V původním návrhu namítá, že soudy odůvodnění svého rozhodnutí opřely, kromě jiných důkazů, též o lékařskou zprávu, k níž neměl možnost se vyjádřit, ani se s ní seznámit. V doplnění upřesnil, že se dlouhodobě pokouší realizovat soudem přiznaný styk s dítětem, avšak soud, namísto aby se zabýval příčinou neúspěchu styku, vydal předběžné opatření o zákazu styku, právě na základě názoru psycholožky. Stěžovatel nevyvíjel na děti nátlak ohledně uskutečnění styku, podal k soudu návrh, aby matku poučil o tom, jak děti psychicky na styk s otcem připravit; nejprve žádal, aby matce byla zaslána písemná výzva ve smyslu §272 odst. 2 obč. soudního řádu, teprve po měsíci, kdy byl soud nečinný, podal druhý návrh a po dalších 14 dnech třetí návrh na výkon rozhodnutí. Soud návrh na uložení pokuty zamítl, dalšími návrhy se vůbec nezabýval, pouze v odůvodnění konstatoval, že s ohledem na věk dětí "soud nezná žádnou možnost bez použití násilí ... jak děti přesvědčit k tomu, aby se jejich styk s otcem fakticky realizoval". Vydáním zamítavého rozhodnutí mu soud upřel právo na soudní ochranu, je přesvědčen, že soud v rámci řízení o výkon rozhodnutí má možnost požádat orgán sociálně právní ochrany dětí o zabezpečení realizace styku. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že společná návštěva krizového centra by mohlao vztahy dětí a stěžovatele normalizovat, soud však namísto projednání této možnosti přistoupil na návrh matky o zákazu styku s otcem.
Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující (pozn. stěžovatelem citovaná ustanovení Úmluvy o právech dítěte, Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a Charty základních práv Evropské unie na tomto místě Ústavní soud neuvádí, neboť jde o pouze odkazy na tato ustanovení a stěžovatel k jejich případnému porušení v této ústavní stížnosti žádné konkrétní skutečnosti neformuluje):
Čl. 32 odst. 4:
Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníků ani vedlejší účastnice, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jejich právního postavení.
Z předloženého usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že okresní soud ve výroku II. nenařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty matce a ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, protože dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu §273 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, neboť matka soudní rozhodnutí ohledně styku otce s nezl. dětmi plní, že však k faktické realizaci styku nedojde vzhledem ke stanovisku dětí, které s otcem odmítají komunikovat. Přitom soud přihlédl především k věku dětí a k nemožnosti je přesvědčit, aby byl styk s otcem fakticky realizován. Stěžovatel tento výrok napadl odvoláním, v němž uvedl, že soud nevzal v úvahu, že matka děti indoktrinuje proti němu, že selhává i v přípravě dětí na styk. Krajský soud napadené usnesení přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění zdůraznil podmínky výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezl. dětmi, s důrazem na zkoumání subjektivní stránky, tj. zavinění, a uzavřel, že soud prvého stupně se zákonnými hledisky řídil a nepochybil, pokud matce neuložil pokutu za neprovedení styku. Akcentoval, že z tvrzení otce a z ostatních skutečností vyplývajících ze spisu je zřejmé, že matka děti ke styku připraví, styk není realizován pro odmítavý postoj dětí, který je navíc dlouhodobý a vyplývá z prozatím nedobrého vztahu dětí s otcem, což bylo zjištěno znaleckým posudkem i lékařskou zprávou. Za tohoto stavu nelze dovodit, že by nerealizace styku dětí s otcem byla zaviněna matkou. Krajský soud přisvědčil otci, že matka má určitý podíl na nedobrých vztazích mezi ním a dětmi, že však s ohledem na jejich věk je již značně obtížné, aby matka děti na styk psychicky připravila, tedy je přesvědčila k tomu, aby byly ochotny se s otcem stýkat.
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel napadl ústavní stížností též usnesení obecných soudů o vydání předběžného opatření, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel styku s nezl. synem; řízení o ní bylo vedeno pod sp.zn. I.ÚS 347/06. Argumenty v ní zařazené byly z velké části totožné s těmi, kterými odůvodňoval ústavní stížnost v posuzované věci. Ústavní soud usnesením ze dne 11.1.2007, sp.zn. I.ÚS 347/06, ústavní stížnost proti usnesením o předběžném opatření odmítl, jako zjevně neopodstatněnou. V průběhu tohoto řízení ověřil Ústavní soud některé skutkové okolnosti, které lze využít také v řízení ve věci sp.zn. I.ÚS 348/06. Jde zejména o narativní zjištění ze spisu okresního soudu, např. skutečnost, že rozsudkem ze dne 23.11.2004, č.j. P 277/2002-146, byl stěžovateli upraven styk s nezletilými dětmi, a to po dobu 6 měsíců od právní moci rozsudku. V průběhu této fáze řízení byl vypracován znalecký posudek, který uvádí, že obě děti styk s otcem jednoznačně odmítají. Matka nezl. dětí následně podala návrh na zákaz styku, ve vztahu k dceři soud návrh zamítl (s ohledem na její věk), ve vztahu k synovi vydal předběžné opatření, kterým styk nezakázal, ale uložil otci, aby se styku s ním zatím zdržel.
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení základních práv chráněných Listinou, a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ochranou základního práva zakotveného v čl. 32 odst. 4 Listiny se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Kromě jiného vyslovil a zdůraznil odpovědnost obecných soudů za jeho naplnění (srov. nález ve věci sp.zn. IV.ÚS 257/05, nález ve věci sp.zn. II.ÚS 554/04 aj.). V posuzované věci je zřejmé, že naplnění tohoto práva je zajištěno rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23.11.2004, č.j. P 277/2002-146, stěžovatel tak již napadá jeho realizaci, a to v návaznosti na nenařízení výkonu rozhodnutí. V takové situaci je třeba posoudit, zda skutečně byly dány podmínky pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí - pokud by tyto podmínky byly dány a obecné soudy by výkon rozhodnutí nenařídily či neprovedly, mohlo by dojít k zásahu do základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, příp. čl 38 odst. 2 Listiny. Opětovně v návaznosti na svoji dosavadní judikaturu Ústavní soud připomíná, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však v posuzované věci nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se nuceného splnění povinnosti uložené vedlejší účastnici. Jestliže však obecné soudy na základě provedených důkazů shledaly, že neuskutečnění styku dětí se stěžovatelem není způsobeno neplněním povinností vedlejší účastnice, nebylo možné stěžovatelovu návrhu vyhovět. Zjištěný skutkový stav koresponduje celkové situaci ve vztazích mezi zúčastněnými osobami (viz též vydání předběžného opatření).
Ústavní soud je přesvědčen, že zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. To znamená, že nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky). Na straně druhé je však třeba respektovat i takové situace, kdy styk s otcem dítě odmítá, a má takovou míru vyspělosti, že již je schopno posoudit následky svého jednání. Za následky jeho chování pak nelze sankcionovat druhého rodiče.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze ji bez dalšího odmítnout. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu