ECLI:CZ:US:2007:1.US.35.07.1
sp. zn. I. ÚS 35/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P., zastoupené JUDr. I. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2006, č. j. 22 Ca 412/2006-16, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí obecného soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2006, č. j. 22 Ca 412/2006-16, byl výrokem I. zamítnut návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti voleb do Zastupitelstva městského obvodu Svinov, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006, výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. byl stěžovatelce vrácen soudní poplatek ve výši 1 000 Kč.
Stěžovatelka se v uvedeném řízení domáhala vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva městského obvodu Svinov, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006. Svůj návrh odůvodnila tak, že podle §5 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách do zastupitelstev obcí"), může být členem zastupitelstva městského obvodu zvolen ten volič, který je v den voleb přihlášen k trvalému pobytu v tomto městském obvodu. Za volební stranu č. 7 Českou stranu sociálně demokratickou kandidoval J. L., který byl dle zápisu o výsledku voleb zvolen členem zastupitelstva, ačkoliv mu přede dnem konání voleb skončil trvalý pobyt v uvedeném obvodu a tudíž nesplňoval podmínku pro zvolení zastupitelem. Stěžovatelka namítala, že při zjišťování výsledků nemělo být k hlasům odevzdaným pro J. L. přihlíženo a zároveň měl být snížen počet kandidátů příslušné volební strany. Porušení zákona podle stěžovatelky dosáhlo takové intenzity, že mohlo ovlivnit výsledky celých voleb.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že návrh na vyslovení neplatnosti voleb není důvodný. Z podkladů rozhodnutí volební soud především konstatoval, že J. L. byl od 18. 9. 2006 hlášen k trvalému pobytu na adrese O., jeho předchozí trvalý pobyt byl na adrese O. Dále volební soud provedl výklad zákona o volbách do zastupitelstev obcí, když odkázal na ustanovení §5 odst. 1 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, podle něhož členem zastupitelstva nemůže být zvolen kandidát, který v tomto obvodu ke dni voleb nemá trvalý pobyt, a zároveň per analogiam interpretoval ustanovení §24 odst. 5 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, které řeší obdobný případ, kdy je po registraci kandidátní listiny učiněno prohlášení o vzdání se kandidatury nebo odvolání kandidáta. Dále provedl modelový výpočet výsledku voleb, pokud by volební orgány postupovaly ve smyslu ustanovení §24 odst. 5 citovaného zákona, a dospěl k závěru, že hypotetické výsledky voleb z hlediska rozložení mandátů mezi jednotlivé volební strany se při správném postupu jejich zjištění neliší od úředně vyhlášeného výsledku voleb. Dospěl tedy k závěru, že nedošlo k takovému porušení zákona, které by mohlo ovlivnit výsledky voleb a rozhodl tak, jak je uvedeno výše.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti odvolává na své základní právo plynoucí z čl. 21 Listiny základních práv a svobod, s výše uvedenými závěry nesouhlasí a napadenému usnesení především vytýká, že volební soud své úvahy opřel o hypotetickou situaci a nezohlednil komplexnost voleb se všemi možnými důsledky, které mohla mít přítomnost nevolitelného kandidáta na volební listině na celkový výsledek s ohledem na motivaci voličů, kteří např. mohli dávat svůj hlas celé volební straně pouze na základě přítomnosti J. L. na této kandidátní listině. Stěžovatelka tak, podle svého názoru, stejně jako ostatní voliči v příslušném volebním obvodu, byla uvedena v omyl o volitelnosti kandidáta J. L., přičemž ani volební orgán nebyl před konáním voleb o uvedené překážce zvolení J. L. informován. Teprve volební soud byl s touto skutečností seznámen, avšak přesto vzniklou protiústavnost neodstranil. Proto se stěžovatelka domáhá, aby napadené usnesení bylo zrušeno.
Stěžovatelka se odvolává na čl. 21 Listiny základních práv a svobod, jehož znění je následující:
Článek 21
(1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
(2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem.
(3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.
(4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
Po posouzení projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatelky je ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (§72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který se vztahuje pouze k volbě poslance či senátora. Účelem ústavní stížnosti je ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými mohou být otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka byla jakožto navrhovatelka v řízení před volebním soudem nepochybně účastníkem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud však musel také zkoumat, zda mohla být stěžovatelka tímto pravomocným rozhodnutím nějak dotčena na svých ústavně zaručených právech. Stěžovatelka totiž svou aktivní legitimaci před volebním soudem odvozovala z §90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, jako občan. Volební soud stěžovatelce nevyhověl a proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost. Jak je však uvedeno výše, volební soudnictví týkající se přezkumu obecních voleb vychází z jiných principů než volební soudnictví vztahující se k volbám parlamentním. Zatímco ve věcech volby poslance nebo senátora (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu) staví zákonodárce Ústavní soud cíleně do postavení soudu II. instance volebního soudnictví, ve věcech týkajících se voleb do obecních zastupitelstev je zákonná úprava volebního přezkumu koncipována zásadně jako jednoinstanční. Ústavní soud proto v projednávané věci mohl napadené rozhodnutí volebního soudu přezkoumat toliko z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
Rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavním soudem je dále ovlivněn skutečností, že stěžovatelka ve volbách do Zastupitelstva městského obvodu Svinov nekandidovala a dotčeno tak mohlo být pouze její aktivní volební právo, protože možnost uplatnění pasivního volebního práva v těchto volbách nevyužila. Ústavní soud proto musel zkoumat, zda napadeným rozhodnutím volebního soudu nebylo zasaženo aktivní volební právo stěžovatelky.
Ústavní soud se ztotožňuje s výkladem zákona o volbách do zastupitelstev obcí, jak jej volební soud shrnul na str. 4 napadeného usnesení, neboť obecně vychází Ústavní soud i ve své ustálené judikatuře z toho, že současná právní úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Proto všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je nutno poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Právní úprava ověřování voleb je tedy alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost. Z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/95); rozhodnutí voličů jako suveréna může tudíž soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Pokud volební soud ve svých úvahách použil kontrolní postup, který se v tomto případě jeví jako nejvhodnější pro zjištění skutečné vůle voličů, tedy když do celkového modelového výsledku nezapočítal hlasy pro nevolitelného kandidáta a tento modelový výsledek pak porovnal s úředně vyhlášeným složením zastupitelského orgánu, nejeví se závěr o tom, že volby v příslušném volebním obvodě není nutno opakovat, jako nesprávný či disproporcionální ústavně chráněným zájmům (k výše uvedeným principům volebního přezkumu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/02, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 117, s. 25 a násl., nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 73/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 17, s. 185 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 768/06 a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 885/06, všechny rovněž přístupné na přes http://www.usoud.cz).
Účelem volebního procesu je totiž ustavení voleného orgánu a účelem soudní kontroly je ochrana vůle většiny a zajištění legitimity zvoleného orgánu, který z volebního procesu vzejde. Rozhodnými motivy pro soudní přezkum naopak nejsou subjektivní pocity voličů, kteří se postupem volebních stran nebo jednotlivých kandidátů mohou cítit zklamáni či pohoršeni. Při volebním procesu nelze právní úpravou ani následným volebním přezkumem zcela zamezit situacím, kdy úmysl kandidáta vykonávat případný mandát není zcela vážný, přestože takový postup volebních stran či jednotlivých kandidátů, kterým zpochybní serióznost svého úmyslu, pochopitelně může vést ke snížení důvěry voličů v principy zastupitelské demokracie. Typickým příkladem takového přístupu může být situace, kdy čelný veřejně známý kandidát po svém zvolení úmyslně rezignuje, aby uvolnil místo náhradníkovi, který by sám měl menší naději na zvolení.
Zároveň však nelze předejít ani náhlým rozhodnutím či objektivním překážkám na straně jednotlivých kandidátů, včetně např. prohlášení o vzdání se kandidatury či úmrtí, a to v době, kdy již není možnost upravit vytištěné kandidátní listiny či důsledně dostát informační povinnosti. Tvrzení stěžovatelky, že volič mohl být významně ovlivněn přítomností jednoho konkrétního kandidáta na volební listině tak, že dal svůj hlas celé volební straně, by mohl mít své opodstatnění při volbách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kdy voliči odevzdávají vždy nanejvýš jeden hlasovací lístek s jednou volební stranou, nikoliv však při volbách do zastupitelstev obcí, kdy každý volič disponuje takovým počtem hlasů, kolik míst v zastupitelském orgánu se obsazuje (§34 odst. 2) a ty může volně distribuovat napříč volebními stranami (§34 odst. 3 zákona o volbách do zastupitelstev obcí). Tedy při použití systému, který cíleně vytváří předpoklady pro volbu jednotlivých kandidátů známých v místě svého bydliště bez ohledu na politickou příslušnost, která se v komunální politice často projevuje méně výrazně než např. v politice celostátní, se stěžovatelkou konstruovaná teze o deformaci volebního výsledku při absenci tvrzení jakýchkoliv dalších relevantních skutečností nejeví jako pravděpodobná a volební soud proto ve svém rozhodnutí ve vztahu k ochraně základního práva stěžovatelky nepochybil.
Ústavní soud se na základě výše uvedeného neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutím volebního soudu bylo dotčeno její právo využít své aktivní volební právo ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelce nebyl v žádném případě přístup k volbám odepřen, a volební soud se s jejími námitkami ve svém rozhodnutí náležitě vyrovnal. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu