ECLI:CZ:US:2007:1.US.350.05
sp. zn. I. ÚS 350/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Jankov, 257 03 Jankov, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově 256 01, Masarykovo náměstí 102, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.3.2005, čj. 21 Co 70/2005-253, sp.zn. 21 Co 71/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17.2.2004, čj. 9 C 344/96-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Návrhem podaným u Okresního soud v Benešově se žalobkyně M. K. domáhala toho, aby žalovaná Obec Jankov (stěžovatelka) byla uznána povinnou zaplatit jí částku 18.898,50,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně, neboť na těchto jejích pozemcích byla v minulosti vybudována silnice.
Vyhovující rozsudek soudu I. stupně (který byl vázán předchozím rozsudkem odvolacího soudu) a následně i napadený rozsudek odvolacího soudu byly opřeny o závěr, že podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, dnem účinnosti tohoto zákona do vlastnictví obcí přešly věci z vlastnictví ČR k nimž ke dni 23.11.1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům. Dále soudy dovodily, že v předcházejícím období ze zákona existovalo právo hospodaření k místním komunikacím, které svědčilo národním výborům, což podle soudů v posuzovaném případě znamená, že měla-li ke dni 23.11.1990 obec ve správě určité komunikace, měla k nim automaticky právo hospodaření a tím na ni přešlo vlastnictví k tomuto majetku. Odvolací soud dále prohlásil, že nebylo zjištěno, že by právo hospodaření k předmětné nemovitosti vykonával jiný subjekt, jestliže věc užívali občané, užívala ji i obec samotná a užíváním občany byla naplněna složka práva hospodaření. Z toho pak soud vyvodil existenci práva hospodaření k předmětné silnici a následně i přechod vlastnictví ze státu na obec.
Taková interpretace zákona není podle stěžovatelky přípustná, neodpovídá teorii ani praxi a v konečném důsledku vede k poškození obce a k zvýhodnění státu. Uvedenou silnici postavil stát, silnice však nebyla ve stavebním řízení povolena a nebyla ani kolaudována, ačkoliv je více než 20 let užívána. Silnice, jako stavba musí být zapsána do katastru nemovitostí, což se nestalo. Nebyla také doložena žádná dokumentace o tom, že stavba byla zřízena po právu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí). Jestliže - podle stěžovatele - stavba předmětné silnice nebyla řádně povolena, nebyla řádně kolaudována a tedy po právu neexistovala, nemohlo k ní vzniknout žádné organizaci právo hospodaření (dříve správa národního majetku). Rozestavěnou (nedokončenou, nepovolenou) stavbu nemohl právní předchůdce stěžovatelky - místní národní výbor - po právu ani užívat. Z toho plyne, že vlastníkem stavby byl a dosud je stát, který byl investorem stavby. Žádný ze soudů se nezabýval tím, jak a čím vlastně v daném případě vůbec právo hospodaření vzniklo, na základě jakých právních skutečností se tak stalo a kdy. Soudy pouze konstatovaly, že tomu tak je. Takový stav v dokazování je pro otázku spravedlivého rozhodnutí nedostatečný a nežádoucí.
Žalovaná obec nemá k dispozici doklady, které by dokumentovaly, že investorem stavební akce byl její předchůdce; za této situace byl investorem ONV či jiný investorský úřad. Po dokončení stavby muselo dojít k převodu správy národního majetku hospodářskou smlouvou na místní národní výbor. Taková smlouva však nebyla předložena. Předmětná silnice není po právní stránce způsobilá k užívání, nemohlo k ní být vykonáváno jakékoliv právo hospodaření a nemohlo se tudíž změnit v právo vlastnické. Za této situace má stěžovatelka za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána její pasivní legitimace, což v průběhu řízení několikrát namítala.
Postupem soudů bylo prý zasaženo do základních práv stěžovatelky podle čl. 96 Ústavy a čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 344/96, vedený u Okresního soudu v Benešově. Zjistil, že dne 19.9.1995 se Marie Kolmanová domáhala žalobou proti žalované Obci Jankov zaplacení v žalobě specifikované sumy jako bezdůvodného obohacení za dosud bezplatné užívání jejích pozemků v k.ú. Čečkov a Odlochovice, na kterých byla žalovaným zřízena komunikace. Podle žaloby žalovaný pozemky užívá bez právního důvodu a odmítá je také od žalobkyně odkoupit, případně je vyměnit.
Rozsudkem ze dne 31.3.2000, čj. 9 C 344/96-73, Okresní soud v Benešově výrokem I. uložil Obci Jankov zaplatit žalobkyni částku 19.100, 70,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 7.212,30,- Kč s 16% úrokem z prodlení. Výrokem III. přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2001, čj. 21 Co 500/2000-139, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení krajský soud vyslovil, že místní komunikace, nacházející se na pozemcích žalobkyně, přešla z vlastnictví ČR do vlastnictví žalované obce a že tudíž je žalovaná obec ve věci pasivně legitimována. Okresní soud se však nedostatečně zabýval výší uplatněného nároku. Krajský soud proto rozsudek zrušil pro nedostatek skutkových zjištění rozhodných pro právní závěr o výši uplatněného nároku.
Okresní soud v Benešově pak napadeným rozsudkem ze dne 3.12.2003, čj. 9 C 344/96-214, rozhodl výrokem I., že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18.898,50,- Kč s přísl. Výrokem II. zamítl další žalobní návrhy žalobkyně a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných parcel, na kterých se nachází silnice III. třídy č. 01812 Otradovice - Broumovice Čečkov s odbočkou na Královnu. Není známo, kdo stavěl předmětnou silnici, stavební povolení a kolaudační rozhodnutí se nedochovalo. Bylo však prokázáno, že silnice byla dokončena v roce 1982. Podle tehdy platného zákona o pozemních komunikacích č. 135/1961 Sb. byly příslušné ke správě pozemních komunikací místní národní výbory, popř. organizace jimi k tomuto účelu zřízené, jde-li o místní komunikace. V řízení bylo prokázáno, že předmětná komunikace byla vždy komunikací místní a v době jejího dokončení byla ve správě Místního národního výboru Jankov, který s ní jako se svým majetkem hospodařil (str. 4 rozsudku). Práva a závazky příslušející Místnímu národnímu výboru Jankov přešly na Obec Jankov v souladu s ust. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dále bylo prokázáno, že žalovaná obec bez právního důvodu užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně pro zřízení a užívání místní komunikace a žalované vznikla povinnost bezdůvodné obohacení vydat. V průběhu řízení vznesla žalovaná námitku promlčení, ke které soud přihlédl při určování výše bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23.3.2005, čj. 21 Co 70/2005-253, 21 Co 71/2005, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že hospodaření obce s předmětnou místní komunikací spočívalo minimálně v tom, že komunikace byla využívána pro přístup do osady Čečkov. Žalovaná tuto skutečnost nikdy nezpochybnila a sama v odvolacím řízení připustila, že se po komunikaci jezdí, byť tak činí občané obce, nikoliv obec. V souladu s čl. 99 Ústavy ČR jsou obce "základními územními samosprávnými celky", přičemž podle čl. 100 Ústavy jsou obce dále "územními společenstvími občanů". Ve spojení s ust. §1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je v základním rozměru definován nejen územní, ale také osobní základ obcí. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 330/97 byl vysloven právní názor, že obec je veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří její občané, přičemž se jedná o osobní substrát této právnické osoby ve smyslu §18 odst. 2 písmeno c) občanského zákoníku. Jestliže tedy ke dni 25.4.1991 užívali občané obce předmětnou místní komunikaci, nelze než dospět k závěru, že místní komunikaci využívala i žalovaná, respekt. její právní předchůdce. Tím byla také realizovaná jedna ze složek práva hospodaření. V řízení také nebylo zjištěno, že by právo hospodaření k předmětné místní komunikaci vykonával v rozhodné době jiný subjekt. Pokud jde o výklad pojmu právo hospodaření poukázal krajský soud i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/1996.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Praze, který však jen odkázal na skutková zjištění provedená v řízení před okresním soudem a na právní závěry vyslovené v napadených rozsudcích. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním směřuje především proti závěru soudů, že je ve sporu pasivně legitimována.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že otázka pasivní legitimace stěžovatelky byla soudy opakovaně přezkoumávána. Zejména soud I. stupně provedl v tomto směru řadu důkazů; byly to zejména sdělení Správy a údržby silnic Benešov - č.l.48, projekt na stavbu silnice z roku 1936 - č.l. 49, 120, výpisy z katastru nemovitostí, znalecký posudek znalce ing. V. B., hospodářská smlouva s Geodezií n.p. Praha č. 8/82 o zaměření komunikace a vyhotovení geometrických plánů z roku 1982 - č.l. 50, apod. Na jejich základě vzal soud za prokázané, že stavba byla dokončena v roce 1982, tedy za účinnosti zákona č. 135/1961 Sb. Podle §3d) odst. 1 písmeno c) cit. zákona byly ke správě pozemních komunikací příslušné národní výbory. V řízení bylo prokázáno, že předmětná komunikace byla vždy komunikací místní a v době jejího dokončení byla ve správě Místního národního výboru Jankov, který s ní jako se svým majetkem hospodařil. Práva a závazky příslušející Místnímu národnímu výboru Jankov přešly na Obec Jankov v souladu s ust. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Uvedená argumentace je i z hlediska ústavnosti konformní a plně přijatelná.
Ústavní soud považuje za ústavně konformní i úvahu Krajského soudu v Praze, že v souladu s čl. 99 Ústavy ČR jsou obce "základními územními samosprávnými celky", přičemž podle čl. 100 Ústavy jsou obce dále "územními společenstvími občanů". Ve spojení s ust. §1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je v základním rozměru definován nejen územní, ale také osobní základ obcí; namístě je i odkaz na právní názor Nejvyššího soudu z 25.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 330/97, podle něhož je obec veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří její občané, přičemž se jedná o osobní substrát této právnické osoby ve smyslu §18 odst. 2 písmeno c) občanského zákoníku. Proto krajský soud právem dovodil, že jestliže ke dni 25.4.1991 občané obce běžně užívali předmětnou místní komunikaci, nelze než dospět k závěru, že místní komunikaci využívala i Obec Jankov, respekt. její právní předchůdce. Tím byla také realizovaná jedna ze složek práva hospodaření.
Pokud jde o poukaz na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 185/1996 (www.judikatura.cz), Ústavní soud k výkladu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, vyslovil názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené: musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.
Názor Ústavního soudu v citovaném rozhodnutí uvedený plně koresponduje i souzené věci. Z obsahu soudního spisu, jak obecné soudy dovodily, je totiž zřejmé, že právní předchůdce obce, tj. Místní národní výbor Jankov, měl právo s předmětnou místní komunikací hospodařit a obec k rozhodnému datu s nemovitostmi také hospodařila, tedy s nimi ve výše naznačeném smyslu zacházela.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými právními procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivě odůvodněná a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 11 ani čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu