ECLI:CZ:US:2007:1.US.367.06
sp. zn. I. ÚS 367/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou se sídlem Ostrava 1, Přívozská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1609/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, čj. 3 To 535/2004 - 1073, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 10 T 104/99, v bodě 1), 2) výroku o vině, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Ing. P. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Ostravě v bodě 1), 2) výroku o vině (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl, jako nedůvodné, odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), v bodě 2) trestným činem křivého obvinění podle ustanovení §174 odst. 1 TrZ, v bodě 3 a-o) trestným činem útisku podle ustanovení §237 TrZ a v bodě 4) trestným činem útisku podle ustanovení §237 TrZ a trestným činem omezování osobní svobody podle ustanovení §231 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců se zkušební dobou v trvání dva roky. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1609/2005, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 3) a 4) a v celém výroku o trestu a dále zrušil usnesení odvolacího soudu, v části na tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně navazující. Současně přikázal soudu prvního stupně, aby věc stěžovatele znovu projednal a rozhodl. Námitkami stěžovatele napadajícími body 1) a 2) výroku o vině se Nejvyšší soud ČR nezabýval a nepřihlížel k nim, neboť se týkala odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu, tzn. že i přes formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), vztahující se pouze k právní kvalifikaci skutku a jinému hmotně právnímu posouzení, směřovala výlučně do skutkových zjištění.
Trestného činu pod bodem 1) výroku o vině se stěžovatel dopustil tím, že v květnu roku 1995 odcizil z nebytových prostor, které pronajal na základě smlouvy detektivní agentuře MARA poškozeného R. H., šanony, razítka, živnostenské listy a listiny vztahující se k činnosti agentury MARA. Následně si jako úhradu dlužné pohledávky vůči poškozenému ponechal movité věci uvedené ve výrokové části rozsudku. Poškozenému svým jednáním způsobil škodu ve výši 146 010,-- Kč. Trestný čin pod bodem 2) rozsudku spáchal tak, že dne 27. 11. 1995, po řádném poučení o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, obvinil poškozeného R. L. z krádeže počítače PC 386 s příslušenstvím v hodnotě 21 021,-- Kč a elektrického psacího stroje v hodnotě 773,-- Kč přesto, že tyto věci odnesl sám stěžovatel. Trestní stíhání proti poškozenému zahájeno nebylo a věc byla usnesením policejního orgánu odložena (§159 odst. 4 TrŘ).
Stěžovatel se velmi obsáhle vyjádřil k důkazům provedeným v jeho trestní věci, provedl jejich vlastní hodnocení a tvrdil, že obecné soudy důkazy nesprávně hodnotily a dospěly k nesprávnému právnímu závěru.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Ostravě.
Nejvyšší soud ČR poukázal na odůvodnění dovolání ve vztahu k bodům 1), 2) výroku o vině a konstatoval, že stěžovatel formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Nenamítal mylnou právní kvalifikaci skutku anebo jiné hmotně právní posouzení, ale jeho námitky směřovaly výlučně do skutkových zjištění (provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, byly z nich vyvozeny nesprávné právní závěry, odvolací soud hodnocení převzal, zpochybnění výpovědi svědkyně S. T., nesprávně hodnocená věrohodnost svědků, připomínka trestní minulosti poškozeného R. L.). Takové námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a proto se jimi nemohl Nejvyšší soud ČR zabývat.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. V průběhu trestního řízení nebylo stěžovateli upíráno právo na obhajobu nebo k předkládání důkazů a nebylo porušeno jeho právo na nestranný soud. Tuto námitku stěžovatel v průběhu trestního řízení ani nevznesl. Důvodná není ani námitka porušení práva na spravedlivé posouzení věci. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 TrŘ a své závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutích.
K vyjádřením obecných soudů stěžovatel v replice uvedl, že i nadále trvá na všech námitkách uvedených v ústavní stížnosti. S názorem Nejvyššího soudu ČR nesouhlasil, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán a přesto byl uznán vinným. Ve vztahu k odvolacímu soudu poukázal na nesprávnost tvrzení, že nebyl vazebně stíhán. V dané věci byl ve vazbě od 15. 12. 1998 do 29. 4. 1999, než byli vyslechnuti všichni svědci.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů, vadnost skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Jeho námitky jsou přitom opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 TrŘ a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
V posuzované věci soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu se zjištěním skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) a volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), vyvodil právní závěr o vině stěžovatele, který má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ).
Odvolací soud se s rozhodovacími důvody soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění svého usnesení, které nevykazuje prvky libovůle, dostatečným způsobem rozvedl své úvahy, jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele o vadnosti skutkových zjištění a z nich učiněných právních závěrů, kterou se domáhal změny ve skutkových zjištěních a hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že jedním z prvků práva na spravedlivý proces je přesvědčivá návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy a jejich právní relevanci vyhodnotí a jak naloží s rozpory mezi nimi. Ústavní soud zde podotýká, že vzhledem k zásadám uvedeným výše a s ohledem na ústavní nezávislost soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) není v jeho pravomoci přehodnocovat obecnými soudy provedené důkazy po stránce obsahové (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/93), zejména co do věrohodnosti svědeckých výpovědí či pravosti listin. Může průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti a zasáhnout tehdy, pokud jejich postupem došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, a to i z hlediska věrohodnosti svědků a hodnotící úvahy také řádně rozvedly. Mezi skutkovými zjištěními, která soudy učinily, a jejich právním posouzením nebyl zjištěn žádný nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Naopak, závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.
V souvislosti s námitkami stěžovatele, směřujícími do procesu dokazování, kdy zejména vytýká, že bezdůvodně zamítly důkazy navrhované obhajobou, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 TrŘ, z něhož mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jak tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Tabardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Této povinnosti soud prvního stupně dostál. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč návrhy na doplnění dokazování zamítl (viz str. 23 rozsudku). Poukázal přitom na provedené důkazy, které byly dostačující pro meritorní rozhodnutí věci, časový odstup od spáchání předmětných trestných činů a snahu stěžovatele důkazy vytvářet a kontaktovat svědky. Ústavní soud dospěl k závěru, že neprovedením navrhovaných důkazů nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na osobní svobodu. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nutno dodat, že ve vztahu k němu stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil, pouze na něj odkázal a formálně mu vytkl porušení ústavně zaručených práv, ale v petitu, jímž je Ústavní soud vázán, jeho zrušení nenavrhl. Tím postavil Ústavní soud před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a v odůvodnění, byť pouze formálně, na toto rozhodnutí poukázal, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125). Ústavní soud proto nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Shora označeným usnesením Nejvyšší soud ČR mj. nepodrobil námitky stěžovatele směřující proti bodu 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně věcnému přezkumu a odmítl se jimi zabývat, protože směřovaly ke zpochybnění skutkových zjištění a obsahově neodpovídaly formálně deklarovanému důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ.
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b TrŘ přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud ČR je vždy povinen nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b TrŘ, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud se tedy Nejvyšší soud ČR námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání zabýval a řádně zdůvodnil, proč se stěžovatel se svými námitkami, které směřovaly výlučně do skutkových zjištění a stěžovatel se tak dovoláním domáhal, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, ocitl mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu, nelze mu vytýkat jakékoli ústavně právní pochybení. Pro úplnost je vhodné doplnit, že žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje.
V posuzované věci byl stěžovatel stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Věc byla projednána spravedlivě a veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), tzn. že mu bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. V tomto směru je vhodné doplnit, že stěžovatel nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto nemohl být zbaven osobní svobody. Navíc výrok o trestu byl zrušen shora označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, a proto se námitka o zbavení osobní svobody stala bezpředmětnou.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu