ECLI:CZ:US:2007:1.US.372.06
sp. zn. I. ÚS 372/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. D., zast. Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.4.2006, sp.zn. 19 Co 245/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a D. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým bylo na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodnuto o změně prvostupňového usnesení ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatovala, že krajský soud v odůvodnění uvedl, že z korespondence datované před podáním návrhu je prokázáno, že mezi účastníky probíhalo jednání a že nelze jednoznačně říct, že by to bylo pro chování žalovaného, že nedošlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ještě ve fázi před podáním žaloby. Namítá, že do odůvodnění je zařazen obsah odvolání vedlejšího účastníka, její vyjádření k tomuto odvolání je zcela opominuto, jakékoliv stanovisko k jejím argumentům chybí. Po stručném popisu průběhu jednání s vedlejším účastníkem o vypořádání podílového spoluvlastnictví zdůraznila, že poté, kdy jí bylo právním zástupcem vedlejšího účastníka sděleno, že nemá na dalším jednání zájem, nezbylo jí než podat žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. O podání návrhu byl vedlejší účastník uvědomen, na což reagoval novým zahájením jednání, což vede k uzavření kupní smlouvy. Přitom v odvolání proti usnesení soudu I. stupně uváděl, že o probíhajícím řízení vůbec nevěděl a mezi účastníky v době podání žaloby průběžně probíhalo jednání o uzavření kupní smlouvy. Na tento rozpor stěžovatelka upozornila, odvolací soud se k tomu vůbec nevyjádřil a odkázal na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které nemusí náhradu nákladů přiznat. V odůvodnění uvedl, že nelze jednoznačně říct, že by k podání žaloby došlo pro chování žalovaného (sc. vedlejšího účastníka), přičemž podle stěžovatelky bylo namístě, aby soud přesně označil svůj názor na otázku důvodnosti žaloby a chování žalovaného k ní vedoucímu, tento názor podpořil náležitými důvody a podle toho rozhodl. Stěžovatelka ještě připomíná, že odvolací soud nenařídil k projednání věci jednání, ač prováděl nové důkazy, na které je odkazováno i v odůvodnění usnesení. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 366/2000 považuje takový postup za nesprávný.
Na základě těchto skutečností stěžovatelka tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání věci, tudíž rozhodnutí soudu II. stupně je v rozporu se základními principy a zásadami občanskoprávního řízení a jeho prostřednictvím bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby usnesení krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu I. stupně v době II. napadeném odvoláním a rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo zrušeno.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Z listinných podkladů poskytnutých stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že u Městského soudu v Brně bylo vedeno řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem pod sp.zn. 53 C 423/2004. Toto řízení bylo usnesením ze dne 6.6.2003, č.j. 53 C 423/2004-31, pod bodem I. zastaveno a pod bodem II. byl vedlejší účastník uznán povinným uhradit stěžovatelce náklady řízení k rukám právního zástupce stěžovatelky. Proti výroku II. podal vedlejší účastník odvolání, v němž poukázal na to, že mu žaloba nebyla ani doručena, takže se nemohl bránit, a po pěti měsících vzala stěžovatelka svůj návrh zpět, neboť mezi nimi došlo k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí. Namítal, že žaloba nebyla vzata zpět pro jeho chování, že ani nebyla podána důvodně, neboť mezi nimi probíhala jednání o prodeji jeho ideální poloviny stěžovatelce, ona však nejevila zájem; po zvážení všech okolností jí nabídl odkoupení znovu. Není tedy pravdou, že by neměl zájem o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tudíž mělo být rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud z korespondence založené ve spisu a z přiložené k odvolání vzal za prokázané, že mezi účastníky probíhalo jednání, a to ještě před podáním žaloby stěžovatelkou. Z toho dovodil, že nelze jednoznačně říci, že by to bylo pro chování vedlejšího účastníka, že nedošlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť z korespondence vyplývá, že i on měl zájem tuto situaci řešit, a to tak, jak navrhovala ve svém žalobním návrhu stěžovatelka. Z těchto důvodů, s ohledem na §150 obč. soudního řádu, změnil krajský soud usnesení soudu I. stupně v napadené části tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jeho základních práv a zdůrazňuje, že není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Na základě rekapitulace své judikatury Ústavní soud v nedávné době uzavřel, že "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 607/04). O takové porušení se v posuzovaném případě nejedná (viz výše formulovaná zjištění). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, soud se podrobně zabýval posouzením předpokladů pro rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž stěžovatelka se podanou ústavní stížností snaží s výsledkem posouzení polemizovat. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout pravidlo, že "normální je nesoudit se", je tak třeba využít všech mimosoudních prostředků k odstranění případných sporů a autoritativní rozhodnutí soudu považovat za krajní prostředek. Z tohoto postulátu také vychází právní regulace soudních poplatků, jakož i úprava náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu