ECLI:CZ:US:2007:1.US.38.06
sp. zn. I. ÚS 38/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů ing. J. R., Mgr. M. V., a E. I., všech zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem v Praze 2, Mikovcova 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 28 Co 420/2005-518 ze dne 31. 10. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 18 C 70/2004-456 ze dne 10. 6. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 28 Co 420/2005-518 ze dne 31. 10. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 18 C 70/2004-456 ze dne 10. 6. 2005, kterým byla zamítnuta jejich žaloba o určení podílového spoluvlastnictví ve výroku specifikovaných nemovitostí. Napadenými rozhodnutími bylo podle jejich názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Podstata věci je prý ve svévolné aplikaci jednoduchého práva, která spočívala v nesprávném posouzení smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci stěžovatelů. Jednalo se o smlouvu uzavřenou v roce 1938 mezi manželi J. a M. R. na jedné strana a manželi ing. A. R. a A. R. na straně druhé. Ing. A. R. byl právní předchůdce stěžovatelů. V této smlouvě se účastníci zavázali, že "dojde-li k rozvodu nebo rozluce jejich manželství, je A. R., respektive její pozůstalost, povinna postoupiti polovici nemovitostí, jež se jí touto smlouvou do vlastnictví dostává (tedy čtvrtinu celkové usedlosti) svému manželovi panu ing. A. R. proti tomu, že týž jest povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti vyplatiti na úplné vyrovnání veškerých jejích nároků obnos 100.000,- Kč".
Stěžovatelé dále uvedli, že soudem byla vyslovena rozluka uvedeného manželství v roce 1949 a rozvedený manžel vyplatil rozvedené manželce obnos 300.000,- Kč, čímž došlo mezi bývalými manželi k vypořádání vztahů tak, jak předpokládala výše uvedená smlouva. Stěžovatelé tvrdí, že vypořádáním těchto porozvodových vztahů (zaplacením sjednané sumy), nejpozději dnem úmrtí A. R. nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ing. A. R. (právní předchůdce stěžovatelů).
Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které dovodily, že původní převod založený trhovou smlouvou z roku 1938 "je v pořádku", že však již nedošlo k realizaci smluvního ujednání mezi bývalými manželi. Tento závěr přijaly obecné soudy bez ohledu na to, že ze strany ing. A. R. bylo evidentně plněno a jeho právo založené smlouvou nezaniklo. V tomto závěru obecných soudů spatřují stěžovatelů svévolnou aplikaci jednoduchého práva a tím i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhli proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu uvedl, že nesdílí názor stěžovatelů, že po rozluce manželství ing. A. R. a A. R. došlo k tomu, že se ing. A. R. stal vlastníkem 1/2 žádaných nemovitostí a že by tyto nemovitosti přešly z jeho vlastnictví na čs. stát. Proto soud nepřiznal stěžovatelům postavení oprávněných osob. V plném rozsahu pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 18 C 17/2004 vedený u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Ze spisu zjistil, že žalobci napadli postupem podle části V. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi č.j. 7482-450/91, 4071/93, 4072/93, 7695/96, 7696/96, 10629/96/Bš 2004 ze dne 20. 1. 2004, jímž tento správní úřad nevyhověl jejich žádosti o vydání 1/4 předmětných nemovitostí. Žádosti žalobců správní orgán nevyhověl (č.l. 17) s odůvodněním, že s ohledem na rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaná v řízeních vedených pod sp. zn. 28 Ca 141/97 a sp. zn. 28 Ca 346/98, která konstatovala pro správní orgán závazný právní názor, že za původního vlastníka nemovitostí je nutné považovat dědice A. R. a není možné za něj považovat právního předchůdce stěžovatelů ing. A. R., nelze stěžovatele považovat za další oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). ˇ
Okresní soud v Mladé Boleslavi napadeným rozsudkem č.j. 18 C 70/2004-456 ze dne 10. 6. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl následující právní názor: "Smlouvou ze dne 10. 8. 1938 se manželé R. (poznámka: ing. A. R. - právní předchůdce stěžovatelů - a A. R.) zavázali určitým způsobem jednat, pokud dojde k rozvodu nebo rozluce jejich manželství. I z gramatického výkladu textu smlouvy je zřejmé, že termín postoupiti ("Dojde-li k rozvodu nebo rozluce jejich manželství ... jest paní A. R. resp. její pozůstalost povinna postoupiti polovici nemovitostí, jež se jí touto smlouvou dostává...") nelze vykládat jinak, než jako povinnost učinit právní úkon směřující k převodu vlastnického práva na ing. A. R. Smluvní ujednání manželů R. v postupní smlouvě nelze chápat jako výminku podle §696, neboť je to v rozporu s textem postupní smlouvy, podle které se A. R. zavázala nemovitosti postoupiti, což je v rozporu s právním názorem žalobců, podle kterého se jednalo o výminku (§696 o.z.o.), která byla splněna vyplacením věna A. R. ve spojení s právní mocí rozsudku o rozluce manželství manželů R. Pro platný převod nemovitosti za účinnosti o.z.o. (§431 - 434) i za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 (§40, §41) byla nezbytná písemná smlouva. Existence takové smlouvy mezi A. R. a ing. A. R. nebyla v tomto řízení žalobci ani tvrzena, tím méně mohlo být vedeno dokazování k prokázání její existence a proto žalobci neprokázali, že jsou oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, neboť ing. A. R. jako jejich právní předchůdce nikdy nebyl vlastníkem 1/4 předmětných nemovitostí v jejich označení dle PK."
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 28 Co 420/2005-518 ze dne 31. 10. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jeho právní posouzení je v souladu se zákonem. Ujednání v bodě sedmém ["dojde-li k rozvodu nebo rozluce jejich manželství, je A. R. respektive její pozůstalost, povinna postoupiti polovici nemovitostí, jež se jí touto smlouvou do vlastnictví dostává (tedy čtvrtinu celkové usedlosti) svému manželovi panu ing. A. R. proti tomu, že týž jest povinen jí samotné nebo do její pozůstalosti vyplatiti na úplné vyrovnání veškerých jejích nároků obnos 100.000,- Kč"] vyložil odvolací soud tak, že se jednalo o závazek manželů jednat určitým způsobem. A. R. se zavázala, že dojde-li v budoucnu k rozvodu nebo rozluce manželství, převede svou ideální jednu čtvrtinu nemovitostí do vlastnictví svého manžela ing. A. R.; ten se oproti tomu zavázal vyplatit A. R. určitý obnos. Pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem bylo jak za účinnosti o.z.o. z roku 1811, tak za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, nezbytné uzavřít smlouvu v písemné podobě. Existence písemné smlouvy prokazující převod vlastnického práva ve prospěch ing. A. R. však v řízení prokázána nebyla. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatelů, že ujednání v bodě sedmém je svým obsahem smlouvou svatební, na kterou dopadá první věta §1266 o.z.o., neboť rozluka manželství ing. A. R. a A. R. nebyla povolena na žádost obou manželů. Z rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o rozluce manželů, je prokázáno, že A. R. s rozlukou nesouhlasila. Z těchto důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že Ing. A. R. není (pozn.: nebyl) oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě, takže oprávněnými osobami nejsou ani stěžovatelé (žalobci).
Usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 961/2006-667 ze dne 25. 7. 2006 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, protože v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nebyla žádná otázka řešena v rozporu s hmotným právem, ani se zde nevyskytovala otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno nebylo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, vyjádřeným v napadených rozhodnutích. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy pochybily při aplikaci jednoduchého práva a tím porušily jejich právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud v aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy neshledal pochybení, které by umožňovalo dospět k závěru, že jejich výklad byl ústavně nekonformní. Obecné soudy v předmětné věci aplikovaly odpovídající právní předpisy způsobem, který odpovídal jejich užití v době, v níž byly konány právní úkony, jejichž posuzováním se zabývaly. Závěr, který obecné soudy přijaly (v doslovném znění je uveden v části III.), je výkladem nedosahujícím ústavně právní roviny. Ústavní soud proto v tomto výkladu nespatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelé rovněž namítali, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že jejich právní předchůdce splnil povinnost uloženou ve smlouvě z roku 1938. Této námitce Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit, protože v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně i soudu odvolacího je tato skutečnost dostatečně vzata v úvahu a vysvětlena.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zjevně nedošlo, a nezbylo mu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu