ECLI:CZ:US:2007:1.US.381.06.1
sp. zn. I. ÚS 381/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti D. N., zast. JUDr. P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2006, sp.zn. 37 Co 205/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 26.10.2004, č.j. 24 P 7/99-138, byla tehdy nezl. dcera svěřena do výchovy otce a jí byla stanovena povinnost platit na výživu dcery částku 3 000,- Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podali odvolání otec a již zletilá dcera a krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu dcery za dobu od 21.7.2003 do 1.11.2004 částkou 9 000,- Kč měsíčně, s účinností od 2.11.2004 částkou 5 5000,- Kč měsíčně; současně rozhodl o dlužném výživném. V další části návrhu se stěžovatelka koncentrovala na popis jednání před krajským soudem. Z protokolu o jednání ze dne 28.2.2006 je patrno, že předvolání jí bylo doručeno dne 6.2.2006. K jednání se bez omluvy nedostavila. K tomu dodává, že k jednání se chtěla dostavit, avšak dne 3.2.2006 byla účastníkem dopravní nehody, při níž utrpěla vážná poranění, pro která byla práce neschopná, téměř imobilní. Dcera o této skutečnosti věděla a stěžovatelka ji požádala, aby ji u jednání odvolacího soudu omluvila a tlumočila prosbu o jeho odročení. Z protokolu dále vyplývá, že dcera nic z toho při jednání u krajského soudu neučinila. Tato okolnost měla za následek, že krajský soud svoje rozhodnutí učinil na základě skutkových zjištění v době rozhodování již neaktuálních, a to vzhledem ke změněným okolnostem týkajících se výše jejího příjmu. Posléze popsala svoje zdravotní potíže a z nich dovodila, že do budoucna nebude ze zdravotních důvodů patrně schopna pokračovat ve svých podnikatelských aktivitách, což se projeví v jejích příjmových schopnostech a možnostech. K průběhu jednání u krajského soudu ještě doplnila, že pooperační stav jí znemožňoval nejen účast u jednání, ale i kvalifikovanou omluvu spojenou se žádostí o jeho odročení, a vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na zdravotní a psychický stav stran své nepřítomnosti učinila maximu, co bylo v jejích tehdejších silách.
Na základě uvedených skutečností stěžovatelka tvrdí, že v odvolacím řízení bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 alinea 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", pozn. z obsahu námitek vyplývá, že stěžovatelka brojí proti porušení věty první čl. 38 odst. 2 Listiny, nikoliv věty druhé tohoto ustanovení) a že v důsledku toho pravomocné rozhodnutí krajského soudu není v souladu s ústavní zásadou, dle níž jsou obecné soudy povinny poskytovat právům ochranu (čl. 90 alinea 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., dále jen "Ústava"). K těmto tvrzením doplňuje, že nezaviněná neúčast u jednání před odvolacím soudem je - v intencích blíže nespecifikovaných nálezů Ústavního soudu - překážkou bránící projednání věci bez její účasti (tím spíše, jestliže se jednalo o částku na výživné ve značné výši, kde hrálo nejen posouzení poměrů, nýbrž i účastnická výpověď před odvolacím soudem významnou roli), že zamýšlené, avšak neuskutečněné předložení listinných důkazů, by do problematiky vneslo zásadní zvrat, že soud nevycházel (ani nemohl vycházet) ze skutečného stavu věci tak, jak by provedením jí zamýšlených důkazů mohl být zjištěn.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Současně informovala, že uplatnila žalobu na povolení obnovy řízení, že ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti.
Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 90 věta první Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka dcery stěžovatelky, která byla účastnicí řízení před obecnými soudy.
Krajský soud ve stručném vyjádření konstatoval, že mu nebyly nijak známy skutečnosti, na které stěžovatelka ve své stížnosti poukazuje, a dodal, že je přesvědčen, že pokud stěžovatelka byla schopna sdělit své zdravotní problémy dceři, tj. druhé účastnici řízení, nic jí nebránilo, aby je sdělila, např. telefonicky, i soudu. Zdůraznil, že je zcela protismyslné žádat o zprostředkování sdělení účastníka řízení, který má odchylný zájem na výsledku sporu. Krajský soud je proto přesvědčen, že stěžovatelka mohla žádat o omluvu a případné odročení jednání relevantním způsobem, což však neučinila a uskutečnění jednání a rozhodnutí ve věci proto nic nebránilo. Upozornil též, že další skutečnosti, např. aktuální zdravotní stav apod. pak již nemohou být vůbec důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vyjádření krajského soudu neobsahuje žádné nové skutečnosti, proto nebylo třeba ho zasílat stěžovatelce k případné replice.
K. N., dcera stěžovatelky, se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. 24 P 7/99, Ústavní soud zjistil, že pod uvedenou spisovou značkou je vedeno řízení zahájení dnem 30.10.1996 návrhem MUDr. M. N. na úpravu práv a povinností ke K. N., v té době nezletilé. Návrh byl podán ještě za doby trvání manželství navrhovatele a stěžovatelky, přičemž ve věci (též v souvislosti s rozvodem manželství) bylo opakovaně rozhodováno obecnými soudy. Nezl. K. N. byla svěřena do výchovy stěžovatelky a otci uložena povinnost přispívat na její výživu, posléze došlo ke zvýšení výživného (též na základě soudem schválené dohody). Návrhem doručeným městskému soudu dne 28.8.2003 se otec domáhal svěření nezl. dcery do své výchovy s tvrzením, že dcera žije trvale u něj, a požadoval stanovení vyživovací povinnosti stěžovatelce. Po provedeném dokazování městský soud rozsudkem ze dne 26.10.2004, č.j. 24 P 7/99-138, změnil původní soudní rozhodnutí a svěřil nezl. K. do výchovy otce a stěžovatelce uložil povinnost platit na její výživu částkou 3 000,- Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, jímž brojil proti výši výživného. Krajský soud nařídil jednání na 10.1.2006, předvolání stěžovatelka převzala 29.12.2005, z jednání se omluvila z důvodu náhlého onemocnění. Její omluva byla doručena krajskému soudu v den nařízeného jednání, soud její omluvu při zahájení jednání konstatoval. Za účelem dalšího dokazování a výslechu stěžovatelky bylo jednání odročeno na 31.1.2006. Dne 19.1.2006 stěžovatelka nahlížela do spisu. Předvolání k dalšímu jednání převzala stěžovatelka až 1.2.2006 (na což soud upozornila), za účelem opětovného jejího předvolání a výslechu bylo jednání odročeno na 28.2.2006. Podle úředního záznamu (č.l. 178) byla stěžovatelka předvolána k jednání telefonicky, dne 6.2.2006, písemné předvolání převzala. Jednání dne 28.2.2006 se stěžovatelka nezúčastnila, neúčast neomluvila. Krajský soud napadený výrok změnil tak, že uložil stěžovatelce výživné ve výši 9 000,- Kč měsíčně pro dobu od 21.7.2003 do 1.11.2004 (ode dne, kdy se nezl. K. odstěhovala k otci, do nabytí zletilosti), od 2.11.2004, vázán návrhem již zletilé K., jí uložil výživné ve výši 5 500,- Kč; současně rozhodl o dlužném výživném. Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatelka podala dne 12.6.2006 žalobu na obnovu řízení (s argumenty totožnými s těmi, které jsou v ústavní stížnosti) a kromě povolení obnovy se domáhá vydání rozsudku o výši vyživovací povinnosti od 21.7.2003 do 31.5.2006 částkou 1200,- Kč. O návrhu dosud nebylo rozhodnuto.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že k žádnému porušení nedošlo. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelčina představa o existenci důvodů, pro které se jednání u krajského soudu nemělo uskutečnit. K tomu je třeba poznamenat, že jde vesměs o důvody, pro jejichž uplatnění stěžovatelka nezvolila adekvátní formu a procesní postupy. První z nich jsou okolnosti, které jí bránily v účasti na jednání před krajským soudem; o jejich existenci stěžovatelka prokazatelným způsobem - v rozporu s principem vigilantibus iura - neinformovala krajský soud, nemůže se tedy dovolávat následků vlastní neopatrnosti (neučinila žádný úkon přímo adresovaný krajskému soudu); přitom je zřejmé, že v předcházejícím období se soudem komunikovala. Druhou skupinou důvodů jsou skutečnosti, které mohou ovlivnit výši vyživovací povinnosti, nastoupivší v důsledku předpokládaného snížení příjmů; u nich je namístě zohlednění faktu, že vyživovací povinnost je stanovena cum clausula rebus sic stantibus (§163 obč. soudního řádu). Z těchto důvodů tak Ústavní soud musí dodat, že k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu nedošlo, neboť takový následek nastává pouze tehdy, jestliže je účastníkovi upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Je zcela zřejmé, že taková situace v posuzované věci nenastala.
Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 90 Ústavy, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecnou povinnost soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v hlavě páté Listiny, event. v dalších ústavně právních předpisech.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu