ECLI:CZ:US:2007:1.US.382.06
sp. zn. I. ÚS 382/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BENET GROUP a. s., se sídlem Praha 4, Křesomyslova 23, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 37 Co 438/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení, kterým Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2005, čj. 2 C 1054/2005 - 32, kterým byl zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření. Navrženým předběžným opatřením mělo být zakázáno žalovaným Mgr. Marianu Pavlovovi, správci konkursní podstaty úpadce Druhá slévárna Blansko, a. s., a obchodní společnosti DSB EURO s. r. o. disponovat v návrhu specifikovanými nemovitostmi. Podle tvrzení stěžovatelky usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutí obecného soudu založeno na nesprávné interpretaci občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/04, se kterým má být označené usnesení krajského soudu v rozporu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o otázku povahy předběžného opatření (§102, §74 a násl. OSŘ), které může soud vydat tehdy, jestliže to vyžaduje povaha věci nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno. V zásadě se nejedná o rozhodnutí podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy o rozhodnutí, proti kterému by nebylo možno použít dalších procesních prostředků. Nedošlo totiž k projednání věci samé a ke konečnému rozhodnutí. Proto také rozhodnutí o předběžném opatření zásadně nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná. Posuzovanou ústavní stížností tedy v podstatě brojí stěžovatelka proti rozhodnutí ve věci, ve které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489).
Je pravdou, že Ústavní soud do rozhodnutí obecného soudu o předběžném opatření zcela výjimečně zasáhne (tak např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. II. ÚS 40/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 37, str. 133). I v tomto nálezu však Ústavní soud uvedl, že "respektuje, že poskytnutí ochrany prostřednictvím předběžného opatření vydaného v řízení o vyloučení věci, a to proti aktivitě správce konkursní podstaty, bude zásahem výjimečným, nastupujícím tam, kde zřetelně není tato ochrana poskytnuta v řízení konkursním nebo nebyla dostatečná, kde ji z důvodů časových nebo procesních nebylo možné v konkursním řízení dosáhnout, a to i s ohledem na to, že tím bude ovlivněno probíhající konkursní řízení." V uvedené věci důvody pro výjimečný postup Ústavního soudu byly dány, neboť zde šlo o žalobu na vyloučení v žalobě specifikovaných ochranných známek ze soupisu konkursní podstaty úpadce, podané proti správci konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že byly do konkursní podstaty zahrnuty neoprávněně, neboť jejich vlastníkem byla stěžovatelka již od jejich zápisu do rejstříku ochranných známek.
Důvody, opodstatňující zásah Ústavního soudu do negativního rozhodnutí obecného soudu o vydání předběžného opatření, srovnatelné s věcí sp. zn. II. ÚS 40/04, v projednávané věci ovšem nejsou. Zde se jedná o nemovitosti úpadce, ke kterým měla stěžovatelka zástavní právo k zajištění své pohledávky vůči třetí osobě. Podstata projednávané věci a nálezu sp. zn. II. ÚS 40/04 je tedy nesrovnatelná. Ústavní soud proto uzavírá, že ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 40/04 "posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je ... věcí obecného soudu", poté, co v projednávané věci neshledal, že by odvolací soud rozhodl svévolně, ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 40/04.
S ohledem na uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění možných pochybností může Ústavní soud vyzvat účastníky řízení k podání vyjádření k ústavní stížnosti, a pokud tato vyjádření obsahují relevantní informace, může dát stěžovateli příležitost k replice. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu