ECLI:CZ:US:2007:1.US.384.06.1
sp. zn. I. ÚS 384/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, č. j. 3 Ads 46/2005-120, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České správy sociálnho zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím byla zamítnuta kasační stížnost proti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, č. j. 34 Cad 32/2003 - 75, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 1. 10. 2002, č. 630 830 0295, kterým mu byla zamítnuta žádost o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §44 odst. 3 a §40 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, protože v rozhodném období před vznikem částečné invalidity, tj. od 27. 8. 1992 do 26. 8. 2002 získal pouze 4 roky a 189 dní pojištění, nikoli 5 roků, požadovaných zákonem. Do zákonem stanovené doby tedy stěžovateli chybělo celkem 176 dnů. Stěžovatel v rozhodné době vykonával trest odnětí svobody, a to v době delší než scházejících 176 dnů, přičemž již při nástupu výkonu trestu deklaroval svoji připravenost a zájem pracovat, to mu však nebylo umožněno. Stěžovatel se tedy cítí diskriminován v tom, že ačkoli splňoval podmínky pro zařazení do pracovního procesu ve výkonu trestu (zdravotní stav, vůle pracovat, nebyl kázeňsky trestán), byla mu státem na rozdíl od jiných vězňů upřena možnost výkonu práce, čímž byl citelně ekonomicky poškozen v tom, že mu doba, po kterou mu bylo upřeno pracovat, nebyla započítána do lhůty rozhodné pro přiznámí invalidního důchodu. V této skutečnosti stěžovatel spatřuje pochybení soudů, současně poukazuje na nespravedlivá kritéria pro zařazování odsouzených ve výkonu trestu do práce.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip právní jistoty (čl. 1 Ústavy ČR), dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také zásada rovnosti občanů (článek 1 Listiny základních práv svobod).
Relevantní znění uvedených článků je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Cad 32003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2002 č. 630 830 0295 vedlejší účastník zamítl žádost stěžovatele o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §44 odst. 3 a §40 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, s odůvodněním, že se stěžovatel stal podle posudku lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 29. 8. 2002 částečně invalidním podle ust. §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, od 27. 8. 2002, ale v rozhodném období před vznikem invalidity od 27. 8. 1992 do 26. 8. 2002 získal pouze 4 roky a 136 dní pojištění, nikoli dobu pojištění potřebnou pro nárok na částečný invalidní důchod, která u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem částečné invalidity. V žalobě ze dne 28. 10. 2002 stěžovatel namítal nesrovnalosti v započtených dobách pojištění, v evidenci na úřadu práce, v pobírání hmotného zabezpečení po 31. 12. 1995 a v dobách v zaměstnání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, č. j. 34 Cad 32/2003 - 75, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
V právní věci stěžovatele je poslední procesní opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 204, č. j. 34 Cad 32/2003-75, kasační stížnost. Stěžovatel, jak bylo výše uvedeno, cit. rozsudek kasační stížností napadl, námitky uplatněné v ústavní stížnosti v ní však nevznesl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pochybení obecných soudů spatřuje ve skutečnosti, že při posuzování doby rozhodné pro přiznání invalidního důvodu nezohlednily, respektive do této doby nezapočetly, dobu, po kterou mu byla ve výkonu trestu odepřena možnost pracovat. Jak však Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, tuto námitku vznáší stěžovatel poprvé teprve v ústavní stížnosti. V doplnění blanketní kasační stížnosti (č. l. 79, 105 vyžádaného spisu) stěžovatel pouze uvedl, že důvodem jeho kasační stížnosti je nesprávné zjištění skutkového stavu správním orgánem, když odborný posudek zpracovaný posudkovou komisí MPSV ČR není objektivní, dále dle stěžovatele došlo k pochybení při výpočtu doby pojištění, neboť hmotné zabezpečení stěžovatel dle svého tvrzení pobíral v roce 1996 dobu delší, než je uvedeno ve výpočtu potřebné doby pojištění. V podání ze dne 27. 1. 2006 pak zástupkyně stěžovatele podrobněji zdůvodňuje v kasační stížnosti uvedené pochybnosti o datu vzniku částečné invalidity. Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), se tedy v řízení o kasační stížnosti zabýval těmito námitkami, a je pochybením stěžovatele, že námitku uvedenou v ústavní stížnosti neuplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem (respektive v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, když dle §150 odst 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno), v důsledku čehož se jí nemohl Nejvyšší správní soud zabývat, a jako taková je tedy vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že ústavní stížnost je dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, když Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Ivana Janů,v.r.
soudce zpravodaj