ECLI:CZ:US:2007:1.US.394.07.1
sp. zn. I. ÚS 394/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti S. P. M. Liberec s. r. o., se sídlem Liberec, Dr. M. Horákové 632/5, zastoupené Mgr. M. V., proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 25. 2. 2004, čj. 2003/31423 - 44, a rozhodnutí Úřadu práce v Liberci ze dne 10. 7. 2003, čj. 1/3/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 26 a čl. 29 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Liberci, jímž jí byla uložena pokuta ve výši 80 000,-- Kč za porušení §24 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění do 31. 12. 2001), jako postih za nenaplnění povinného podílu zaměstnanců se změněnou pracovní schopností na celkovém počtu zaměstnanců. Napadená rozhodnutí byla podle stěžovatelky vydána na základě protiústavních ustanovení, jejichž zrušení ovšem stěžovatelka výslovně nenavrhla. Účelem ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. nemělo ve skutečnosti být, podle stěžovatelky, zajištění zaměstnání pro osoby se změněnou pracovní schopností, ale vynucení si finančních prostředků od zaměstnavatelských subjektů. Stěžovatelka je sankcionována za nesplnění povinnosti, kterou však v případě, kdy jí druhá strana eventuelního smluvního vztahu neposkytne nutnou součinnost (uchazeč o zaměstnání nemá povinnost se o ně ucházet a přijmout jej a stát nemá povinnost pracovní sílu zajistit), nemůže bez svého zavinění splnit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výslovně nenapadá rozhodnutí správních soudů, byť je ve své ústavní stížnosti zmiňuje. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že o správní žalobě stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, čj. 12 Ca 26/2004 - 26, tak, že žalobu zamítl. Následně byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, čj. 6 Ads 50/2005 - 63, od jehož doručení se ostatně odvíjí též lhůta k podání této ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že neinterpretuje petit ústavní stížnosti izolovaně a formalisticky, ale ve spojitosti s celým textem ústavní stížnosti, která jednoznačně směřuje též proti oběma rozhodnutím správních soudů.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ačkoliv ústavní stížnost výslovně nenapadá oba rozsudky správních soudů, není nepřípustná. Ústavní stížnost je ovšem zjevně neopodstatněná, a to z důvodů podaných níže.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatelka v této souvislosti sice snáší argumenty ústavní relevance, s těmi se ovšem, souladně s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Nejvyšší správní soud je, při výkonu své pravomoci sjednocovat judikaturu správních soudů, přirozeně povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud v této věci plně dostál.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku rozhodl konformně s judikaturou Ústavního soudu. Například v usnesení sp. zn. I. ÚS 228/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 295) Ústavní soud vyslovil právní názor, že "je-li povinností státu zajistit ústavní právo na svobodnou volbu povolání, pak tuto povinnost nemůže stát plnit v ekonomické realitě společnosti spravující se liberálními tržními principy a budované z hlediska hospodářského na volné soutěži soukromých podnikatelů a zaměstnavatelů jinak, než přijetím odpovídajícího zákonodárství regulujícího veřejnoprávními instrumenty také povinnosti soukromého sektoru, které zmíněné právo zajistí co možná rovnou měrou všem." Jak plyne z citovaného usnesení Ústavního soudu, úprava, jejíž ústavnost stěžovatelka zpochybňuje, tedy není v rozporu s ústavním pořádkem, ale je naopak výrazem ochrany a realizace sociálních práv českým ústavním pořádkem garantovaných.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu