ECLI:CZ:US:2007:1.US.405.06
sp. zn. I. ÚS 405/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryšták, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 To 139/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 391/2006, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 To 139/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinný trestným činem pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 391/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku.
Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve spojení s J. M. a L. T. předstíral, že jím zastoupená společnost ORKON spol. s r. o. je vlastníkem míchačky těsta a linky na tyčinky. Za tímto účelem pachatelé vytvořili fakturu společnosti TARD MARKET spol. s r. o., zastoupené L. T., ze které mělo vyplývat, že společnost ORKON spol. s r. o. zakoupila danou míchačku těsta a linku na tyčinky od ní. Poté dosáhli uzavření leasingové a následně kupní smlouvy na předmětné zařízení s leasingovou společností CORFINA a. s. (nyní Leasing České spořitelny, a.s.), která jim vyplatila částku 1.134.600 Kč. Tu J. M. použil pro potřeby svého podnikání. Vlastníkem míchačky těsta a linky na tyčinky však ve skutečnosti byla společnost C-Leasing Turnov spol. s r. o. a jejím leasingovým nájemcem byl J. M.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že byla porušena zásada jednoty (správně totožnosti - pozn. ÚS) skutku, neboť následek popsaný v obžalobě se ani dílčím způsobem neshoduje s následkem popsaným v rozsudku.
Za druhé upozorňuje, že v průběhu řízení došlo k překvalifikování, po kterém byl ohrožen nižší trestní sazbou, než byla původně uvedena v obžalobě. Odklonem však může postupovat pouze soud prvého stupně, nikoliv soud odvolací. Má za to, že pokud změnou právní kvalifikace dojde ke snížení trestní sazby, která by nově umožňovala uplatnění podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo narovnání, odvolací soud by měl věc vždy vrátit před soud prvého stupně a dát tak obviněnému možnost uplatnění některého z odklonů. Jinak dochází k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a práva na spravedlivý proces.
Za nesprávný považuje také závěr vrchního soudu, že způsobil škodu ve výši 365.409,30 Kč. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva se společností CORFINA a. s. se nikdy nestala účinnou pro nezaplacení kupní ceny z její strany, tato společnost ani nikdy nenabyla vlastnické právo k míchačce těsta a lince na tyčinky. Jejím vlastníkem zůstala společnost C-Leasing Turnov spol. s r. o, které proto nevznikla žádná škoda.
Tvrdí rovněž, že J. M., jenž měl dokonat trestný čin zpronevěry, se jej dopustit nemohl, neboť míchačka těsta a linka na tyčinky mu nikdy nebyly oprávněnou osobou svěřeny, nýbrž zůstávaly ve vlastnictví leasingové společnosti C-Leasing Turnov spol. s. r. o. s leasingovým nájemcem TARD MARKET spol. s r. o (nájemcem nebyl J. M., jak uvádí soud). Trestného činu podle §248 trestního zákona se přitom dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými vadami došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto navrhuje, aby Ústavní soud porušení těchto jeho práv konstatoval a napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud se stěžovatelovou argumentací nesouhlasí a odkazuje na odůvodnění rozsudku, zejména str. 24-25 a 28. Pokud jde o užitou právní kvalifikaci, byl vázán předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 279/2005. Ten po podrobném rozboru situace dospěl k závěru, že jednání obžalovaných vedlo ke škodě na majetku společnosti C-Leasing Turnov spol. s r. o. jako vlastníka předmětu leasingu. Vrchní soud ve svém vyjádření také naznačil, že se s názorem Nejvyššího soudu částečně neztotožňuje a předmětný skutek měl být kvalifikován jako podvod podle §250 trestního zákona, nikoliv jako zpronevěra, nicméně použité právní posouzení bylo pro stěžovatele výhodnější. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud uvedl, že pokud jde o námitky porušení totožnosti skutku a dvojinstačnosti řízení, stěžovatel je ve svém dovolání neuplatnil a proto se jimi Nejvyšší soud ani nemohl zabývat. Uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku mu však neodepřel a jeho dovolání odmítl až poté, co zjistil, že uplatněné hmotněprávní námitky nelze považovat za opodstatněné. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vrchní státní zastupitelství, ani Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k replice. Ten uvedl, že setrvává na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, znovu zdůraznil, že společnosti C-Leasing Turnov spol. s r. o. nemohla vzniknout škoda, J. M. se nemohl dopustit dokonaného trestného činu zpronevěry a on tedy ani pomoci k němu.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku stěžovatele k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ostravě předmětný spis sp. zn. 30 T 20/99 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že byla porušena zásada totožnosti skutku, touto námitkou se podrobně zabýval vrchní soud a na jeho odůvodnění lze odkázat (str. 23 a následující rozsudku). Totožnost skutku může být udržena jednáním, nebo jeho následkem. Pouhá změna poškozeného subjektu, či nižší výše škody, nemůže mít na její zachování vliv.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentací, že po provedené překvalifikaci jednání z trestného činu podvodu na trestný čin zpronevěry měla být věc vrácena před soud prvé stupně pro nemožnost uplatnění odklonu před odvolacím soudem.
K této stěžovatelově námitce Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo narovnání není dle platné české právní úpravy rozhodnutím nárokovým, nýbrž je věcí úvahy příslušného orgánu. Není ani povinností soudů ve svých rozhodnutích odůvodňovat, proč takovýto fakultativní postupu nezvolily.
Dále je nutno uvést, že stěžovatelovo přesvědčení, že odklon při řízení před soudem druhého stupně není možný, je mylné. Ústavní soud v této věci odkazuje na judikaturu, zejména pak usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 505/2003 (in http://www.nsoud.cz). V něm citovaný soud uvážil, že přistoupení k takovémuto postupu v odvolacím řízení je z hlediska hospodárnosti i rychlosti řízení nepochybně vhodnější, než vrácení věci soudu prvého stupně s tím, aby tak učinil sám. Schválení narovnání či podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného i ve stadiu odvolacího řízení přitom shledal plně odpovídajícím cílům, pro které byly instituty tzv. odklonů do našeho trestního procesu zavedeny.
Ústavní soud se k těmto argumentům připojuje. Odklony v trestním řízení jsou založeny na potřebě rychlým a efektivním způsobem řešit konfliktní stavy spojené se stíhanou trestnou činností a obnovit narušené právní i společenské vztahy, omezit stigmatizaci obviněného na nezbytně nutnou míru při současném zohlednění oprávněných zájmů poškozeného a také odbřemenit justici od některých méně závažných trestných činů. Je zřejmé, že těmto cílům může být nápomocno, byť třebas v menší míře, i užití odklonů v řízení před soudem vyššího stupně. Tím spíše pak se jeví vhodné poskytnou prostor pro jejich uplatnění i před soudem odvolacím za situace, kdy dříve ani použity být nemohly, jak tomu bylo (vzhledem ke změně hrozící trestní sazby) v projednávané věci.
Použití odklonu před soudem jiného než prvého stupně vyžaduje užití analogie. K ní, tj. k obdobnému (přiměřenému) použití jiného ustanovení trestního řádu, se v trestním řízení přistupuje právě tam, kde danou situaci nelze řešit použitím konkrétního ustanovení, ač obdobný postup je žádoucí (shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 141/99 [Soudní judikatura č. 8/2000, č. VIII]; též srovnej výše citované rozhodnutí 6 Tdo 505/2003).
S ohledem na uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že použití odklonu je možné i před soudem vyššího než prvého stupně. Stěžovatelem uváděné, ani žádné jiné důvody, pro které by věc za daných okolností musela být vrácena až před soud prvého stupně, neshledává relevantími. Právě naopak, nemožnost rozhodnutí soudu druhoinstančního by za dané situace vedla pouze k nesmyslnému prodlužování trestního řízení.
Ústavní soud dále konstatuje, že ač stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyla možnost odklonu, ani orgán který o jeho případu v druhém stupni rozhodoval, z takovéto nemožnosti nevycházel. Vrchní soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku (str. 28), se problematikou odklonu zabýval, přičemž jím nepostupoval nikoliv proto, že by jej pokládal v dané fázi řízení za nepřípustný, nýbrž s odůvodněním, že nejsou splněny požadavky stanovené §307 či §309 trestního řádu, včetně toho, že předpokladem uplatnění jak institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, tak narovnání, je doznání obviněného, respektive jeho prohlášení, že skutek, pro který je stíhán, spáchal. Ústavní soud pouze dodává, že takovýto požadavek je zcela odpovídající smyslu odklonů, neboť je spojen s potřebou, aby si pachatel uvědomil závažnost svého jednání, přijal odpovědnost za svůj čin.
Další uplatněnou námitkou stěžovatele je ta, že J. M. nebylo předmětné zařízení svěřeno. Toto tvrzení však nemá oporu v provedeném dokazování (srovnej např. výpověď zástupkyně společnosti C-Leasing Turnov spol. s r. o. na str. 74-75 spisu). Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění obecných soudů.
Ústavní soud neshledal důvod k vyhovění ústavní stížnosti ani pokud jde o poukaz na to, že nedošlo k převodu vlastnictví zařízení na společnost CORFINA a. s. z důvodu nezaplacení kupní ceny z její strany. O přisvojení si věci cizí jde tehdy, když pachatel s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Dle přesvědčení Ústavního soudu proto znak "přisvojení si cizí věci" ve smyslu §248 trestního zákona byl naplněn ať již k nabytí vlastnického práva společností CORFINA a. s. nakonec došlo, či nikoliv. Zároveň je třeba zdůraznit, že pouhý fakt, že se po dokonání trestného činu následně podařilo předmětné zařízení zajistit, již samozřejmě nemůže vést k závěru, že ke spáchání trestného činu nedošlo (srovnej též Šámal, Pavel - Púry, František - Rizman, Stanislav: Trestní zákon komentář; 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, str. 1448 a následující II. dílu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu