ECLI:CZ:US:2007:1.US.409.07
sp. zn. I. ÚS 409/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Milenou Kudějovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Lidická 47, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 10 To 142/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2005, čj. 1 T 4/2005 - 1346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") .
Stěžovatel současně požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Uvedeným usnesením odvolací soud, k odvolání stěžovatele, zrušil výrok o trestu propadnutí věci - osobního automobilu Mazda 323. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže, podle ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1230/2006, odmítl jako nedůvodné [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Stěžovatel obecným soudům vytkl, že vycházely z výpovědi spoluobžalovaného R. M. z přípravného řízení a daly jí přednost před změněnou výpovědí, kterou tato osoba učinila v hlavním líčení, ačkoli změnu výpovědi, že jeho spolupachatelem byla jiná osoba, R. M. logicky odůvodnil a dají se tím odůvodnit rozpory mezi jednotlivými důkazy. Jedním z rozporů je pachová stopa nalezená ve vozidle Mazda 323. Svědek O. Š. uvedl, že s Mazdou odjel muž menší postavy, tj. stěžovatel, ale R. M. tvrdil, že s vozidlem odjel on. Rozpory existují i ve výpovědi svědka J. B. ml. a výpovědí R. M. Stěžovatel je přesvědčen, že další podpůrné důkazy lze vysvětlit i jinak, v jeho prospěch. Jedná se o tvrzení dalšího spoluobviněného L. J., že mu měl R. M. říci, že loupež spáchal se stěžovatelem. K důkazu telefonním hovorům se svědkem O. Š. z mobilního telefonu stěžovatele uvedl, že svůj telefon půjčil R. M. Ani další důkazy, jako je svědecká výpověď Z. M. o dovolené strávené se stěžovatelem, okolnosti, za jakých došlo k zaplacení části dluhu na nájemném za prostory, v nichž provozoval noční klub a kontakt se svědkem J. S. nelze považovat za usvědčující důkazy.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 T 4/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly pouze ostatních obviněných, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel obecným soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávnost skutkových závěrů a tím i nesprávné právní závěry. Jeho námitky jsou přitom opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli, v jeho trestní věci, nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení. Toto právo každému zaručuje, že řízení bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel, před nezávislým a nestranným soudem, účastník řízení bude mít možnost předstoupit před soud a předestřít svoje důkazní návrhy. Soud má povinnost o důkazních návrzích rozhodnout a svá rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na to, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o právech a povinnostech jednotlivce. Právo na spravedlivé soudní řízení nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, vyjádřit se k prováděným důkazům a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). Přezkoumatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy a proč opřely svá skutková zjištění s tím, že za základ skutkových zjištění vzaly výpověď spoluobviněného R. M. z přípravného řízení, neboť korespondovala a byla potvrzována ostatními ve věci provedenými důkazy, na rozdíl od jeho změněné výpovědi v hlavním líčení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů znovu opakovat a v podrobnostech odkazuje na jejich řádně odůvodněná rozhodnutí.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu