ECLI:CZ:US:2007:1.US.423.07.1
sp. zn. I. ÚS 423/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. G., 2) F. T., 3) M. N., 4) P. K., 5) Š. Š. a 6) O. Š., všech zastoupených Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2006, čj. 30 Cdo 2116/2006 - 75, Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006, čj. 1 Co 346/2005 - 60, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2005 čj. 16 C 137/2004 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé, jako členové hudební skupiny Chinaski, navrhli zrušení shora označených rozhodnutí. Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované společnosti Fincom - Materna Communications a. s. na zdržení se činnosti spočívající v nabízení, prostřednictvím internetových stránek, elektronických fragmentů hudebních děl, která proslavili stěžovatelé jako členové skupiny Chinaski. Dovolání stěžovatelů bylo následně zamítnuto shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Podle Nejvyššího soudu: "...společné jméno, resp. společný pseudonym, jak s nimi operuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským [...], nejsou instituty chráněnými ustanovením §11 obč. zák., když se především nevztahují k individuální fyzické osobě, kdy společné jméno, resp. společný pseudonym není způsobilý pro individualizaci určité fyzické osoby. Přitom pseudonymem, ve smyslu ochrany podle §11 o. z., je třeba rozumět jméno, jehož umělec, jako individualizovaná fyzická osoba, užívá místo svého pravého jména, což společný pseudonym pojmově neumožňuje. Potud nejsou přiléhavé úvahy dovolatelů, že soudy si zjevně neuvědomily, že "název" skupiny není nic jiného, než označení jednotlivých fyzických osob, které skupinu tvoří."
Stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s tímto závěrem Nejvyššího soudu a podrobně polemizují s jeho výkladem §11 a násl. obč. zákoníku. Tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť prvostupňový soud se nijak nevypořádal s jejich tvrzením o nekalosoutěžním charakteru jednání žalovaného a upozornil je, že projednání těchto věcí náleží krajskému soudu jako soudu prvního stupně pro věci obchodní podle §9 odst. 3 písm. l) o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž splnění má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladným způsobem posoudily konkurenci norem podústavního práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 371).
Nic takového ovšem v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud se ve svém rozsudku, kterým zamítl dovolání stěžovatelů, ústavně konformně vypořádal s jejich dovoláním, odkázal na svou judikaturu, kterou dále rozvinul. V tomto kontextu Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není běžnou třetí, či v tomto případě dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví. Závěr obecných soudů, jmenovitě Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, že společné jméno, resp. společný pseudonym, jak s nimi operuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským [...], nejsou instituty chráněnými ustanovením §11 o. z., je závěrem v rovině práva podústavního a Ústavnímu soudu nepřísluší se k jeho správnosti jakkoliv vyjadřovat, zejména v situaci, kdy se stěžovatelům nabízí další cesta k ochraně jimi tvrzeného práva, totiž cestou nekalosoutěžní žaloby.
Ústavní soud poté, co se seznámil se spisem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 137/2004, dospěl k závěru, že stěžovatelé v žalobě ani v průběhu řízení vedeného pod uvedenou spisovou značkou, řádně neuplatnili své nároky spočívající v jimi tvrzeném nekalosoutěžním jednání žalované. Není na Ústavním soudu, aby tento postup napravoval v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, event. v soudním spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu