ECLI:CZ:US:2007:1.US.425.07.1
sp. zn. I. ÚS 425/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. M., zastoupeného Mgr. Františkem Hynkem, advokátem v Brně, Údolní 37, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1237/2006 ze dne 20. 10. 2006, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 38/2006 ze dne 26. 4. 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 181/2005 ze dne 7. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1237/2006 ze dne 20. 10. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání (a dovolání Ing. A. M.) proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 38/2006 ze dne 26. 4. 2006. Unesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání (a odvolání Ing. M.) proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 181/2005 ze dne 7. 11. 2005, kterým byl uznán vinným (spolu s Ing. M.) z trestného činu křivé výpovědi podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl jim uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítal, že v řízení proti J. Š. před soudem I. stupně, kde vystupoval jako svědek, stále uváděl pouze to, co viděl a slyšel a na svém tvrzení po celou dobu setrval. Po zahájení trestního řízení proti němu namítal podjatost státní zástupkyně, leč soud I. stupně jeho námitku nejen neakceptoval, ale vůbec se jí nezabýval a ve svém rozhodnutí ani nevysvětlil, proč ji neakceptoval. Tímto postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítal, že se soud I. stupně dostatečně nezabýval jím navrženým důkazem (psychologickým posudkem, v němž by byla posouzena jeho věrohodnost); tento důkaz sice provedl, nedostatečně ho však hodnotil. Stejně tak obecné soudy neakceptovaly a nedostatečně odůvodnily neprovedení dalších jím navržených důkazů (znalecké posouzení věrohodnosti dalších svědků). Názor Nejvyššího soudu, který uvedl, že obecné soudy opřely své skutkové závěry o konkrétní zjištění a pokud dospěly k závěru, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování jsou nadbytečné, potom svůj závěr řádně odůvodnily, stěžovatel nepovažuje za správný a nemá podle něho oporu v napadených rozhodnutích.
Stěžovatel konečně uvedl, že v trestním řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 124/2003 byl v procesním postavení svědka poučen samosoudcem nikoli důrazně o významu svědecké výpovědi.
Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně ve stručném vyjádření poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel opakuje námitky z předchozího řízení, vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů a domáhá se fakticky jiného hodnocení důkazů. Městský soud v Brně uvedl, že námitkou podjatosti státní zástupkyně se zabývaly odvolací i dovolací soud. Dále prohlásil, že důkazy k posouzení hodnověrnosti svědků se v praxi provádějí jen zřídka. Konečně uvedl, že v řízení pod sp. zn. 91 T 124/2003 byl stěžovatel jako svědek ve smyslu §97 - 101 trestního řádu poučen.
Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřilo k námitce podjatosti státní zástupkyně a uvedlo, že státní zástupce v řízení před soudem vystupuje jako strana, která má logicky zájem na výsledku řízení a může ve stanovené míře ovlivňovat průběh řízení (podat opravný prostředek, předkládat důkazy). Pokud se toto rozhodování a ovlivňování průběhu trestního řízení děje v souladu se zákonem, nelze hovořit o podjatosti státního zástupce. Dále Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že další námitky se týkají hodnocení důkazů, které obecné soudy podle jeho názoru provedly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně se k věci nevyjádřily.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů a Nejvyššího státního zastupitelství nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy sp. zn. 3 T 181/2005 a sp. zn. 91 T 124/2003 vedené u Městského soudu v Brně.
Ze spisu sp. zn. 3 T 181/2005 zjistil, že stěžovatel byl spolu s ing. A. M. rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 181/2005 ze dne 7. 11. 2005 odsouzen za trestný čin křivé výpovědi podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Jejich vina podle výroku uvedeného rozsudku spočívala v tom, že dne 19. 4. 2004 v době kolem 13.30 hodin až 15.00 hodin v Brně, v budově Městského soudu v průběhu hlavního líčení konaného pod sp. zn. 91 T 124/2003, v trestní věci obžalovaného J. Š., stíhaného pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, poté, co byl řádně poučen jako svědek podle §97, 100 a 101 trestního řádu, uvedl nepravdivé skutečnosti týkající se této trestní věci, zejména pokud vypovídali, že dne 23. 5. 2003 obžalovaný J. Š. vyšel ze svého bytu bezprostředně poté, co slyšel ze společných prostor domu křik poškozené E. T., která se měla hádat s neznámým mužem, čímž oba vylučovali skutečnost, že by tento muž, s nímž se E. T. hádala a kterým byla napadena, byl obžalovaný J. Š., který byl následně také pravomocně uznán vinným z uvedeného trestného činu.
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 38/2006 ze dne 26. 4. 2006 zamítnuto. Odvolací soud doplnil dílčím způsobem dokazování; ve vztahu k dalším navrženým důkazům dospěl k závěru, že není nutné dokazování doplňovat, protože o skutkovém stavu zjištěném soudem I. stupně nejsou důvodné pochybnosti. Uvedl, že soud I. stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají oporu v provedeném dokazování. Podrobně se zabýval i námitkou podjatosti státní zástupkyně; uvedl, že skutečnost, že se tato státní zástupkyně účastnila hlavního líčení ve věci sp. zn. 91 T 124/2003 a postoupila podnět, který získala v tomto řízení, policejnímu orgánu k prověření, zda byl spáchán trestný čin, nemůže mít za následek, že by tato státní zástupkyně byla v dané věci vyloučena.
Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 11 Tdo 1237/2006 ze dne 20. 10. 2006 dovolání stěžovatele odmítl, zejména s poukazem na to, že většina námitek stěžovatele směřuje do oblasti skutkových zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat. Tyto námitky tedy nebyly způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základní námitka stěžovatele směřuje proti postupu obecných soudů při provádění dokazování a hodnocení důkazů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na spravedlivý proces, odpovídajících pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je povinnost obecných soudů při dokazování a hodnocení důkazů postupovat v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je zakotvena v §132 o.s.ř. Z této zásady vyplývá povinnost soudů hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ze zásady volného hodnocení důkazů nelze vyvodit povinnost soudů provést všechny navrhované důkazy, je však vždy jejich povinností řádně odůvodnit, proč některý důkaz neprovedly. Další povinností soudů, která naplňuje právo na spravedlivý proces, je i povinnost své rozsudky řádně odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, že obecné soudy respektují hranice určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů a přehodnocovat právní závěry aplikované na zjištěný skutkový stav.
V předmětné věci obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily správné právní závěry. Soud I. stupně provedl všechny navrhované důkazy a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je řádně zhodnotil. Odvolací soud částečně doplnil dokazování, některé navržené důkazy neprovedl, ale tento svůj postup v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě rozebral a zhodnotil. Lze proto ve vztahu k této námitce uzavřít, že obecné soudy aplikovaly podstavní právo, jehož výklad provedly ústavně konformním způsobem. Jejich postupu nelze vytknout ani libovůli, ani extrémní vybočení skutkových či právních závěrů ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jejich rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Stěžovatel dále namítal, že se soud I. stupně nezabýval jeho námitkou podjatosti státní zástupkyně, která se účastnila trestního řízení v I. stupni a dozorovala přípravné řízení trestní. Lze sice stěžovateli přisvědčit v tom, že tuto námitku v rámci svého rozhodování uvedený soud neřešil; podrobně se jí však zabýval soud odvolací, který dospěl k závěru, že nelze o podjatosti státní zástupkyně hovořit, protože její činnost v daném trestním řízení i v trestním řízení, kde stěžovatel vystupoval jako svědek, byla realizací jejích zákonem stanovených práv i povinností. Rovněž dovolací soud se otázkou postavení a činnosti státní zástupkyně v trestním řízení stručně zabýval, dovodiv, že státní zástupkyně nevydala žádné dovoláním napadnutelné meritorní rozhodnutí a nemůže být tedy považována za vyloučený orgán, který ve věci rozhodl ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Ústavní soud se s těmito závěry rovněž ztotožňuje a postup státní zástupkyně za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nepovažuje.
Stěžovatel konečně uplatnil námitku, týkající se jeho údajně nedostatečného poučení v postavení svědka v trestním řízení pod sp. zn. 91 T 124/2003. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Ze spisu sp. zn. 3 T 181/2005 (č.l. 146) (jehož se týká tato ústavní stížnost), vyplývá, že byl slyšen záznam z CD č. AP-30-04 z 19. 4. 2004, a to výslech stěžovatele jako svědka v trestním řízení pod sp. zn. 91 T 124/2003, k němuž stěžovatel neměl žádné připomínky. Rovněž z původního trestního spisu sp. zn. 91 T 124/2003 (č.l. 119) vyplývá, že stěžovatel byl jako svědek řádně poučen podle §97, 100 a 101 trestního řádu a prohlásil, že poučení porozuměl. To platí tím více, jestliže stěžovatel nyní v ústavní stížnosti dokonce uvádí, že "osobně chápal toto poučení spíše jako vyhrožování".
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Z tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda senátu