ECLI:CZ:US:2007:1.US.427.06
sp. zn. I. ÚS 427/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou se sídlem Praha 6, Václavkova 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 11 Tdo 335/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 7 To 113/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 48 T 7/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností M. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako nedůvodné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soud prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třináct a půl let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel, bez vědomí manželky J. L. (dále jen "poškozená"), uzavřel se společností AMCICO - 1. Americko-českou pojišťovnou, a. s., životní pojištění poškozené s pojistným plněním v případě jejího úmrtí v částce 300 000,-- Kč, splatných do rukou stěžovatele. Životní pojištění poškozené uzavřel v úmyslu poškozenou později usmrtit a uvedenou částku získat. Nutno podotknout, že poškozená již jednu životní pojistku měla uzavřenu, a to ve prospěch svých dcer. Současně uzavřel stejnou životní pojistku pro případ svého úmrtí splatnou do rukou poškozené. V den uzavření uvedených pojistných smluv (3. 4. 1996) uhradil první splátky obou pojistek ve výši celkem 5 065,-- Kč, ačkoli rodina v tuto dobu trpěla finanční nouzí. Následně dne 15. 4. 1996, po předchozí déletrvající hádce, v úmyslu získat majetkový prospěch, poškozenou usmrtil tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. Současně bylo prokázáno, že stěžovatel měl dispoziční právo k bankovním účtům poškozené, na které byly zasílány výnosy z její podnikatelské činnosti (prodej kosmetiky společnosti LR Cosmetics, a. s.).
Stěžovatel poukázal na fakt, že trestní stíhání bylo zahájeno až po cca osmi letech ode dne, kdy došlo k vraždě poškozené. Vina nebyla prokázána zákonným způsobem, byla porušena zásada presumpce neviny a nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Soudu prvního stupně vytkl procesní pochybení, nesprávné zjištění skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů a odvolacímu soudu, že neprovedl žádný z navrhovaných důkazů a neuvedl, proč tak neučinil.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že při rozhodování o dovolání bylo postupováno v souladu s trestním řádem a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Námitkou, že trestní stíhání bylo zahájeno až po uplynutí osmi a půl roku ode dne, kdy došlo k vraždě poškozené, se nezabýval, neboť ji stěžovatel v dovolání neuvedl. K dalším námitkám, které směřují proti skutkovým závěrům a dokazování, které stěžovatel uplatnil i v dovolání, nenaplnily stěžovatelem zvolený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a ani žádný jiný zákonný dovolací důvod, proto se jimi nemohl blíže zabývat. V tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní a Městský soud v Praze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž na námitky stěžovatele reagovaly. K úředním záznamům o výpovědi svědků Městský soud v Praze uvedl, že tyto údaje, které jsou pořizovány bezprostředně po spáchání trestného činu, v daném případě vraždy poškozené, jsou nejpřesnější. Tuto skutečnost nezpochybnila ani obhajoba. Z objektivních důkazů mimo vší pochybnost vyplynulo, že jiná osoba než osoba stěžovatele tzv. domácí vraždu nemohla provést a ani neměla důvod.
K vyjádřením obecných soudů stěžovatel uvedl, že dovolání podal pouze z opatrnosti. Odvolací soud ani ve svém vyjádření neuvedl, proč neprovedl navržené doplnění dokazování. S tvrzením soudu prvního stupně, že považuje úřední záznamy Policie ČR za nejpřesnější, neboť byly pořízeny pouhé desítky minut po vraždě, souhlasí. Ovšem nechápe, proč soud předestřel svědkyni Ferebauerové úřední záznamy o měsíc pozdější, která takto "napovězený" čas označila za čas, kdy slyšela hádku z bytu stěžovatele a který odpovídal době spáchání vraždy. Soud prvního stupně porušil procesní pravidla už samotnou zmínkou o existenci odposlechů, ačkoli je jako důkaz nepoužil.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy, neboť by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Úkolem Ústavního soudu není tedy řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (např. ve věci García Ruiz proti Španělsku).
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a uvede, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
V rámci provedeného dokazování soud prvního stupně přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Provedené důkazy hodnotil ústavně souladným způsobem, a to jednotlivě i ve svém souhrnu a velmi pečlivě zvažoval vše, co v řízení vyšlo najevo. Jeho závěry nelze považovat za svévolné a nelogické. V odůvodnění rozsudku je totiž dokonale patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženém trestu, při jehož ukládání byl ve prospěch stěžovatele zohledněn fakt, že od doby spáchání trestného činu (nikoli však od zahájení trestního stíhání) uplynula doba devíti let.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivé, podrobné a logicky provázané odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ještě doplnil, když se dostatečným způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Vzhledem k tomu, že tyto byly shodné s námitkami, které uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, tj. včetně námitky, týkající se předestření úředního záznamu svědkyni Ferebauerové a tvrzené neprokázání doby vraždy i jinými důkazy (str. 3 - 4 usnesení), lze na předmětné odůvodnění v dalším odkázat.
Skutečnost, že odvolací soud neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy, týkající se zjištění skutečných příjmů rodiny, proč nebyl za nehty poškozené zajištěn biologický materiál a zjištění obsahu telefonátu stěžovatele na linku 158 při nálezu poškozené, neznamená, že takové rozhodnutí soudu je nezákonné. Je pouze věcí obecných soudů, jakými důkazními prostředky budou skutkový děj zjišťovat, a proto v každé fázi řízení zvažují, jaké důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování a nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94), jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jak tomu bylo v dané věci. Proto neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na obhajobu či porušení principu presumpce neviny, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány. Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
V tomto případě pokládá Ústavní soud za pochybení, že odvolací soud, ačkoli se otázkou finanční situace rodiny zabýval a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, a to i ve vztahu k dalším skutkovým zjištěním, výslovně nezdůvodnil, proč navrhované důkazy neprovedl, což by přispělo k přesvědčivosti a transparentnosti jeho rozhodnutí. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů a podmínkami, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 570/03 a další). Avšak v dané věci nedosahuje pochybení odvolacího soudu ústavní roviny a nemá žádný negativní vliv na celkový výsledek dokazování, neboť trestná činnost stěžovatele, tak jak je popsána v napadených rozhodnutích obecných soudů, bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z provedeného dokazování a navrhované důkazy by byly nadbytečné, protože nemohly ovlivnit zjištěný skutkový stav věci. Nadto se sluší poznamenat, že otázky finanční situace rodiny, existence, resp. neexistence biologického materiálu za nehty poškozené a telefonátu stěžovatele na linku 158 po nálezu poškozené byly předmětem dokazování v hlavním líčení, soud prvního stupně se s nimi v odůvodnění svého rozsudku vypořádal (viz str. 6 a 28, resp. str. 14 a 28 rozsudku ) a odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.
V projednávané věci nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel výrazně zpochybňuje, neboť by tím, jak již bylo výše zdůrazněno, bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. K tomu však v daném případě nedošlo. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád a trestní zákon) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování presumpce neviny a práva na obhajobu.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není totiž možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. V daném případě jsou závěry soudů o vině stěžovatele výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu