ECLI:CZ:US:2007:1.US.429.06
sp. zn. I. ÚS 429/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. A. S., zastoupeného Mgr. Petrou Krtkovou, advokátkou, se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 1 T 200/2000, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 To 115/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 234/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 1 T 200/2000 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 To 115/2005 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterými byl shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a dále k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč. Brojí také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 7 Tdo 234/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu.
Stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spočívající, stručně shrnuto, v tom, že jím zastoupené společnosti neoprávněným zahrnováním určitých faktur do účetnictví snížil platební povinnost DPH za rok 1997, přičemž České republice svým jednáním způsobil škodu ve výši 152 985 Kč.
V prvé řadě nesouhlasí s tím, jak se dovolací soud vypořádal s jeho námitkou porušení zásady nullum crimen sine lege. Čin, který je mu kladen za vinu, se měl stát v roce 1997, tedy před vložením ustanovení §148 odst. 2 do trestního zákona s účinností k 1. 1. 1998. S tím, že by vylákání daňové výhody bylo trestné již před příslušnou novelou, se neztotožňuje. Nadto namítá, že napadené usnesení je, pokud jde o právní kvalifikaci, činu odlišné od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004.
Rovněž upozornil, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkou, že dochází k porušení principu dělby moci tím, že soudci citovaného soudu působí jako poradci či tvůrci zákonných předloh pro orgány moci výkonné a jako autoři komentářů k příslušným zákonům. Právo je tak tvořeno doktrinální cestou a převážně podle představ těch, kteří jej mají aplikovat.
Není spokojen ani se způsobem, jakým Nejvyšší soud naložil s jeho námitkou ohledně společenské nebezpečnosti činu.
Také je přesvědčen o nepřiměřenosti uloženého trestu vzhledem k osmileté délce řízení, na což upozorňoval již před obecnými soudy. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (in http://www.usoud.cz/).
Závěrem poukázal na to, že z protokolu o hlavním líčení u obvodního soudu ze dne 14. 2. 2005 není zřetelné, zda vyhlášení rozsudku bylo ve smyslu §128 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") provedeno zákonným způsobem, zejména pak pokud jde o plné znění výroku a shodu s obsahem rozsudku.
Domnívá se, že došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36, 38, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud se domnívá, že ústavní stížnost se jeho postupu dotýká v nejmenší míře a uvedl jen, že má za to, že ustanovení §128 odst. 2 trestního řádu bylo dodrženo a žádná námitka stran v tomto smyslu dosud nebyla uplatněna.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 uvedlo pouze to, že napadená rozhodnutí považuje za správná, ztotožňuje se s argumentací v nich uvedenou a má proto za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Městský soud a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud se ve svém vyjádření nejprve pozastavil u stěžovatelových námitek týkajících se zásady nullum crimen sine lege. Odkázal na str. 6 - 8 svého usnesení s tím, že pouze připomíná, že stěžovatel zřejmě vychází z přesvědčení, že v jeho jednání lze spatřovat vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona, avšak v posuzované věci se jedná o zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona, jak byl také uznán vinným rozsudkem soudu prvého stupně. Pokud jde o judikát sp. zn. 11 Tdo 917/2004, stěžovatel na něj odkázal bez bližší specifikace, v čem by měla odlišnost právní kvalifikace spočívat. V každém případě ve věci 11 Tdo 917/2004 obviněná byla uznána vinnou pokusem trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona, protože se činu dopustila v úmyslu vylákat výhodu na DPH a způsobit tak značnou škodu, ale k dokonání nedošlo. To zjevně není případ stěžovatele, přičemž otázkou dokonání se již Nejvyšší soud zabýval na str. 7 svého usnesení. Nadto upozorňuje, že v rozhodnutí 11 Tdo 917/2004 je řečeno, že i v souvislosti s uplatněním nároku na odpočet DPH, tedy jednání kterého se stěžovatel dopustil, "může jít i o zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona, pokud pachatel jen neoprávněně uplatňuje některé osvobození, odpočet nebo snížení daně, a tím zkracuje svou skutečně existující daňovou povinnost, například u daně z přidané hodnoty neoprávněným uplatněním odpočtu z této daně, aniž by vznikl nadměrný odpočet a tedy daňová výhoda ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona spočívající v povinnosti státu (správce daně) takový nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku plátci daně z přidané hodnoty." Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že obě rozhodnutí jsou plně v souladu.
Co se týče společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, odkazuje na str. 11 až 12 svého rozhodnutí, kde se této otázce věnoval. Stejně tak na odůvodnění usnesení odkazuje pokud jde o "porušení principu dělby moci".
Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, nebude-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší státní zastupitelství ve své odpovědi na výzvu k vyjádření sdělilo, že setrvává na stanovisku vysloveném ve vyjádření k dovolání v rámci postupu podle §265h odst. 2 trestního řádu s tím, že pro další řízení se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 200/2000 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege a není též dána společenská nebezpečnost činu, s ním se obecné soudy řádně vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by jejich argumentaci vytkl (viz str. 6-8 a 11-12 usnesení a též výše citované vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti). §148 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997 stanovil, že kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Pokud obecné soudy podřadily stěžovatelovo jedná pod pojem "zkrácení daně", pak pouze, jako orgány k tomu oprávněné, provedly výklad obecného práva, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud se interpretace pohybuje v mezích ústavnosti.
Ve shodě s názorem Nejvyššího soudu pak Ústavní soud považuje za právně irelevantní nesouhlas stěžovatele s tím, že někteří soudci mohou mít jako tvůrci předloh vliv na legislativní činnost a zároveň jako autoři právnické literatury též na výklad práva. Pro zákonodárný proces v demokratickém právním státě je zcela běžná široká účast na něm a rovněž odborná literární činnost soudce není v rozporu s jeho postavením při aplikaci práva. Podstatná je souladnost právních norem a jejich výkladu s ústavně zaručenými právy a svobodami a v tomto smyslu Ústavní soud pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani pokud jde o jeho odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. V něm Ústavní soud uvedl, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. V projednávané věci nebyl uložen trest nepodmíněného odnětí svobody a citovaný nález proto na danou věc nedopadá. Obecné soudy nadto při úvahách o trestu přihlížely právě i k tomu, že je odsuzován za jednání, kterého se dopustil již před osmi lety (srovnej str. 871 spisu).
Pokud jde o poukaz stěžovatele na to, že z protokolu o hlavním líčení není zřetelné, zda vyhlášení rozsudku proběhlo zcela v souladu s §128 odst. 2 trestního řádu (Vyhlašují se úvodní slova "Jménem republiky", plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.), Ústavní soud nepovažoval za nutné se touto námitkou blíže zabývat. Úlohou Ústavního soudu totiž není perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu