ECLI:CZ:US:2007:1.US.432.06.1
sp. zn. I. ÚS 432/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jednoty katolických tovaryšů, sídlem Hrabákova 12/1975, Praha 4, zast. JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2006, č.j. 20 Cdo 855/2006-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.2005, č.j. 11 Co 320/2004-65, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.10.2003, č.j. 12 C 5/2002-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve sporu, v němž se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhá určení vlastnického práva k individualizovaným nemovitostem. V úvodu popsala průběh sporu, k čemuž uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, neboť stěžovatelka není osobou totožnou s Jednotou katolických tovaryšů, která byla vlastníkem předmětných nemovitostí na začátku 50. let 20. století, tudíž nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byly porušeny čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dál jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (správně má být "Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Dodatkový protokol"), neboť její záležitost nebyla nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem projednána spravedlivě.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy zamítly její návrhy na doplnění dokazování, kterými chtěla prokázat, že původní Jednota katolických tovaryšů v roce 1952 nezanikla, nýbrž pokračovala nadále ve své činnosti a že stěžovatelka je osobou identickou s původní Jednotou katolických tovaryšů. V této souvislosti odkázala na názor Nejvyššího soudu, že je na stěžovatelce, aby prokázala, že původní Jednota katolických tovaryšů do dne účinnosti zákona č. 83/1990 Sb. existovala, resp. že existovala i v právním rámci zákona č. 68/1951 Sb. a vyhl. č. 320/1951 Ú.l. Dále stěžovatelka vyvracela názor obecných soudů, že vznikla registrací podle §6 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb. a že je tedy osobou odlišnou od původního spolku. K tomu uvádí, že sice formálně žádala o registraci jako spolek nově vzniklý a dne 5.11.1990 byla zaregistrována, že je však třeba její žádost - s ohledem na skutečnost, že vznikla před 1.10.1951 a ke dni podání žádosti nezanikla - posuzovat jako oznámení dle §19 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl žalobu na určení vlastnictví stěžovatelky, protože žalobě nebylo možno vyhovět pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, neboť stěžovatelka není subjektem, jíž by kdy svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. K těmto závěrům dospěl obvodní soud po zjištění, že stěžovatelka v řízení neprokázala svoji právní kontinuitu s původní Jednotou katolických tovaryšů v Praze, která byla vlastníkem předmětných nemovitostí od roku 1922. Bylo také zjištěno, že tento původní spolek zanikl, na základě rozhodnutí jeho výboru ze dne 11.9.1952 o rozchodu spolku. Zánik spolku tímto způsobem je potvrzován i tím, že spolek nebyl při soupisu spolků ke dni 1.10.1975 v seznamu uveden. Dále bylo zjištěno, že stěžovatelka jako sdružení vznikla až dle zák. č. 83/1990 Sb. registrací ke dni 5.11.1990, a takto vznikl jako nový právní subjekt. Též odkázal na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16.12.1999, č.j. 20 Cdo 2304/98-108, který posuzoval otázku identity obou spolků sice v jiném řízení, avšak ohledně totožné stěžovatelky. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž setrvala na stanovisku, že původní Jednota katolických tovaryšů nikdy nezanikla a pozdější registrací nedošlo ke vzniku spolku nového, ale došlo pouze k legalizaci právního postavení původní Jednoty. Vytýkala též soudu, že k ideové návaznosti nevyslechl svědky, které v řízení před soudem I. stupně navrhovala k důkazu o tom, že zde existuje kontinuita mezi stěžovatelkou a původní Jednotou. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a prvostupňový rozsudek potvrdil. Poukázal na to, že stěžovatelka námitky a argumenty zahrnuté do odvolání uplatňovala již před soudem I. stupně, ten je posuzoval a jimi se zabýval, což platí zejména o závěru, že stěžovatelka není ve sporu věcně aktivně legitimována, neboť není subjektem totožným s náboženskou společností shodného označení, která byla založena v roce 1852 a vlastnila sporné nemovitosti. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, jakož i s jeho odůvodněním. Jako nedůvodnou posoudil námitku, že soud I. stupně pochybil, pokud k otázce kontinuity neprovedl další navrhované důkazy; soud I. stupně náležitě odůvodnil, že takové doplnění řízení je nadbytečné. Toto rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního významu po právní stránce, přičemž dovolání nepřípustně zpochybňuje závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci.
Po seznámení s obsahem listinných podkladů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou tvrzeného porušení základních práv a shledal, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se určení svého vlastnického práva. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelčinými tvrzeními velmi zevrubně zabývaly, náležitým způsobem se s nimi vypořádaly, jakož i s navrženými důkazy.Pokud některé důkazy provedeny nebyly, již soud I. stupně řádně zdůvodnil, že se jimi nezabýval pro jejich nadbytečnost (viz též odůvodnění rozsudku městského soudu - poslední odstavec na straně druhé). Stěžovatelka však opakovaně uplatňuje svoje vlastní představy o právních účincích svých jednání vedoucích ke vzniku nového občanského sdružení a přikládá jim jiný význam, než jaký ve skutečnosti měly. Přitom Ústavní soud zjistil, že již v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 8/2000, v němž rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2002, č.j. 20 Co 93/2002-181, a Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.6.2003, sp.zn. 20 Cdo 1530/2002, stěžovatelka ze stejných důvodů nebyla úspěšná. Také její ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6.1.2004, sp.zn. IV.ÚS 433/03, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Protože stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohlo ani dojít k porušení jejího práva vlastnit majetek chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu