ECLI:CZ:US:2007:1.US.433.06
sp. zn. I. ÚS 433/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2006, čj. 22 Cdo 1265/2006 - 649, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2005, čj. 15 Co 366/2005 - 616, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tato ústavní stížnost je dílem podaná po lhůtě, dílem zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V daném případě Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, jako podané opožděně, takže lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nepřichází v úvahu. Znamená to, že ústavní stížnost je, ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (který je tudíž rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje), podaná po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovateli doručen 16. ledna 2006, zatímco ústavní stížnost byla odeslána Ústavnímu soudu až 14. července 2006.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ostatně stěžovatel sám výslovně ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepovažuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ani za protizákonné, ani za protiústavní a toto rozhodnutí napadá ústavní stížností jen čistě formálně.
Pokud se stěžovatel dovolává, s ohledem na opožděné podání dovolání, použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tvrzením, že právní otázky v ústavní stížnosti převažují jeho vlastní zájmy, Ústavní soud k tomu uvádí, že aplikace tohoto ustanovení možná není, z důvodů vysvětlených již v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 416/06, mezitím stěžovateli doručeného.
Ústavní soud proto podle §43 odst. 1 písm. b) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh stěžovatele odmítl, aniž se jím mohl jakkoliv dále zabývat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu