ECLI:CZ:US:2007:1.US.440.07.1
sp. zn. I. ÚS 440/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, MBA, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1406/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 To 126/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 29 T 1/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1406/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 To 126/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 29 T 1/2003.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, z příslušného spisového materiálu a ze stěžovatelovy úvodní rekapitulace dané trestní věci Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti na pět let. Jako trestný čin posoudil soud skutek, který spočíval v tom, že stěžovatel dne 1. 3. 2000 v Lipníku nad Bečvou jako statutární orgán - jediný jednatel společnosti PLASTFIN, s.r.o., uzavřel s obchodní společností EZ Praha, a.s., smlouvu o postoupení pohledávek, kterou obchodní společnost EZ Praha, a.s., jako postupitel postoupila obchodní společnosti PLASTFIN, s.r.o., jako postupníkovi pohledávku za obchodní společností ŠKODA ENERGO, s.r.o., ve výši 6.470.000,- Kč a v které se účastníci smlouvy dohodli, že úplata za postoupené pohledávky bude řešena formou vzájemného zápočtu, přičemž stěžovatel chtěl postupitele poškodit, neboť od počátku věděl, že úplata za postoupené pohledávky nebude uhrazena vzájemným zápočtem ani jiným způsobem a k tomu také ve skutečnosti došlo, neboť úplata nebyla provedena ve lhůtě do 31. 5. 2000 stanovené citovanou smlouvou ani ve lhůtě do 30. 6. 2000, stanovené dne 25. 5. 2000 dodatkem č. 1 k citované smlouvě, ani později; stěžovatel ve skutečnosti jako jednatel obchodní společnosti PLASTFIN, s.r.o., postoupil předmětné pohledávky smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2000 v plné výši obchodní společnosti ALPE CZ, s.r.o., za kterou rovněž jednal jako její jednatel a jménem této firmy pak postoupené pohledávky v plné výši použil na umoření jejích dluhů u obchodní společnosti ŠKODA ENERGO, s.r.o., a jménem obchodní společnosti PLASTFIN, s.r.o., pak přípisem ze dne 30. 6. 2000 právně neúčinným způsobem oznámil obchodní společnosti EZ Praha, a.s., že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 3. 2000 pozbývá platnosti, neboť vzájemný zápočet nebyl realizován k dohodnutému termínu do 30. 6. 2000. Podle soudu prvního stupně stěžovatel svým jednáním způsobil obchodní společnosti EZ Praha, a.s. škodu ve výši nejméně 4.700.000,- Kč, což je minimální hodnota postoupených pohledávek v kritické době.
Odvolání stěžovatele, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 6 To 126/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto a následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1406/2006, odmítnuto i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje se závěry obecných soudů; zejména uvádí, že nalézací soud nesprávně, v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu, vyhodnotil provedené důkazy, jestliže dovodil, že stěžovatel byl již při uzavírání Smlouvy o postoupení pohledávky dne 1. 3. 2000 rozhodnut neuhradit společnosti EZ Praha, a.s., sjednanou úplatu za postoupené pohledávky formou zápočtu a že se proto dopustil trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že v předmětné věci neexistuje žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že v době uzavření Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 3. 2000 chtěl uvést společnost EZ Praha, a.s., v omyl, nebo že byl s takovýmto jednáním alespoň srozuměn. Dále napadá údajná pochybení obecných soudů při aplikaci práva a svoji argumentaci v zásadě uzavírá tím, že je otázkou, zda uvedené jednání nespadá místo do oblasti trestněprávní do oblasti odpovědnosti týkající se obchodnězávazkových vztahů; i kdyby však mělo jeho jednání trestněprávní charakter, nešlo by podle jeho názoru o trestný čin podvodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí a nemohl proto napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel výrazně zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně plně odkázat a proto není důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Vzhledem ke kontextu, v jakém byly použity, nemohou stěžovatelovy námitky ani dosahovat ústavní roviny. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele a to mimořádné intenzity, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech orgánů činných v trestním řízení. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
K podstatě věci samé a k námitkám stěžovatele, zpochybňujícím, zda se vůbec jedná o trestný čin podvodu, uvedl zejména Nejvyšší soud, že podvodný úmysl obviněného stěžovatele ve smyslu §250 odst. 1 tr. zákona jasně vyplývá ze zjištění soudů, podle něhož stěžovatel od počátku věděl, že obchodní společnosti EZ Praha, a.s., jako postupiteli neposkytne za pohledávky, postoupené obchodní společnosti PLASTFIN, spol. s r.o., žádnou úplatu, ačkoli postoupení pohledávek jím bylo navenek sjednáno jako úplatný úkon. Toto zjištění soudů má plnou oporu jednak v tom, jak stěžovatel s postoupenými pohledávkami dále naložil, jednak v tom, že svým jednáním znemožnil vrácení postoupených pohledávek postupiteli a přitom byl bez jakéhokoli zdroje, z něhož by mu reálně mohl poskytnout ekvivalent protiplnění. Oba soudy se otázkou podvodného úmyslu - podle Nejvyššího soudu - v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně zabývaly a na podkladě logických a přesvědčivě zdůvodněných úvah dospěly k závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Nejvyšší soud považoval za vhodné rovněž zdůraznit, že podvodný úmysl stěžovatele je dokreslován i časovou návazností jednotlivých úkonů, které učinil poté, co za obchodní společnost PLASTFIN, s.r.o., jako postupníka uzavřel s obchodní společností EZ Praha, a.s., jako postupitelem smlouvu o postoupení pohledávek za obchodní společností ŠKODA ENERGO, s.r.o., Povaha stěžovatelových úkonů, jejich logická posloupnost a zejména pak jejich výsledek, který spočíval na jedné straně v tom, že obchodní společnost EZ Praha, a.s., přišla o pohledávky, za které neobdržela žádné protiplnění (natož plnění ekvivalentní), a na druhé straně v tom, že pohledávky získala bez jakéhokoli svého plnění obchodní společnost ALPE CZ, s.r.o., která jimi fakticky uhradila své dluhy, evidentně podle Nejvyššího soudu svědčí o tom, že tento výsledek byl také původním záměrem, s nímž stěžovatel celý komplex popsaných transakcí uskutečnil. Závěr soudů o jeho podvodném úmyslu a tedy o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, je proto podložen rozhodnými skutkovými zjištěními. Ze strany stěžovatele tedy podle závěrů Nejvyššího soudu nešlo o pouhé nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, nýbrž o způsobení škody jednáním, zakládajícím trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít - podle názoru Ústavního soudu - že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu