ECLI:CZ:US:2007:1.US.449.06.1
sp. zn. I. ÚS 449/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Mgr. Luďka Voigta, správce konkurzní podstaty úpadce Fintraco CZ, a.s., zastoupeného JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem v Kladně, O. Peška 725, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.12.2005, čj. 18 C 20/2003-82, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2006, čj. 35 Co 79/2006-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu žalobcem - stěžovatelem. Současně uložil žalobci zaplatit žalované straně AUDIP, s.r.o., na nákladech řízení 22.190,- Kč. Stěžovatel napadl toto usnesení, pokud jde o náklady řízení, odvoláním. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28.2.2006, čj. 35 Co 79/2006-89, usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle stěžovatele bylo těmito rozhodnutími zasaženo do jeho základního práva podle čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K zásahu do zmíněných práv mělo dojít proto, že stěžovatel jako správce konkurzní podstaty zjistil, že úpadce před prohlášením konkurzu poskytl žalované firmě AUDIP, s.r.o., zálohu na účetní služby, kterou však žalovaná firma nevyúčtovala. V rámci vyvolaného soudního jednání se účastníci sporu dohodli na zastavení řízení s tím, že budou dále pokračovat v objasňování věci. Stěžovatel proto vzal žalobu zpět a navrhl, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná strana projevila se zastavením řízení souhlas, avšak oproti původní domluvě uplatnila náhradu nákladů řízení před soudem.
Podle názoru stěžovatele měl soud vyzvat žalující stranu (tedy stěžovatele) ke sdělení, z jakého důvodu byla žaloba vzata zpět, tedy měl provést skutková zjištění "za účelem stanovení, který z účastníků zavinil zastavení řízení". Stěžovatel zastavení řízení nezavinil, ale jednal na podkladě dohody se žalovanou stranou. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení se tedy jeví jako nepřiměřeně tvrdé. Ze spisu vyplývá, že ke zpětvzetí žaloby došlo za situace, kdy žalovaná strana začala po podání žaloby reagovat na předchozí stěžovatelovy pokusy vyřídit věc mimosoudně. Postupem soudů bylo tedy porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zároveň přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 18 C 20/2003. Zjistil, že dne 21.1.2003 podal stěžovatel jako správce konkurzní podstaty úpadce Fintraco CZ, a.s. žalobu o vydání bezdůvodného obohacení proti společnosti AUDIP, s.r.o. Při jednání soudu dne 9.12.2003 účastníci konstatovali, že ve věci existuje možnost mimosoudní dohody (č.l. 47). Při jednání dne 10.2.2004 stěžovatel uvedl, že mezi účastníky došlo k mimosoudnímu jednání, které dále pokračuje a existuje vysoká možnost mimosoudního řešení sporu (č.l. 49). Přípisem ze dne 19.5.2004 pak požádal stěžovatel (žalobce) z důvodu probíhajícího mimosoudního jednání o odročení jednání na neurčito. Faxovým podáním datovaným dnem 21.6.2005 (č.l. 72) a doplněným podáním, doručeným soudu 11.8.2005 (č.l. 76), vzal stěžovatel žalobní návrh v celém rozsahu zpět a současně navrhl, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť věc byla vyřešena mimosoudně.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením ze dne 27.12.2005, čj. 18 C 20/2003-82, řízení zastavil. Zároveň přiznal žalované straně náklady řízení ve výši 22.190,- Kč. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že žalobce vzal žalobu zpět, tudíž vina za zastavení řízení spočívá na jeho straně (§146 odst. 2, věta prvá o.s.ř.).
Stěžovatel napadl rozhodnutí o nákladech řízení odvoláním, ve kterém v podstatě namítal, že soudní spor byl vyvolán chováním žalovaného a k mimosoudním jednáním došlo až po podání žaloby, tedy v reakci na ni; podle stěžovatele je míra zavinění obou účastníků stejná a soud neměl přiznat náklady řízení žádné ze stran.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 28.2.2006, čj. 35 Co 79/2006-89, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že je-li řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, je třeba posoudit, který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž zavinění se posuzuje pouze z procesního hlediska. Rovněž otázku, zda byla žaloba podána důvodně, je třeba posuzovat pouze z procesního hlediska a to z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavku žalobce. Žaloba je pak podána důvodně jen tehdy, jestliže žalovaný uspokojil po podání žaloby žalobní požadavek žalobce bez ohledu na to, zda měl k takovému plnění se zřetelem na hmotné právo povinnost. V projednávané věci vzal žalobce žalobu zpět, aniž by uvedl, proč tak činí. Z procesního hlediska tedy zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Netvrdil, že vzal žalobu zpět proto, že by byl žalovaný zaplatil žalovanou částku či že by jinak uspokojil jeho žalobní požadavek po podání žaloby.
III.
K ústavní stížnosti podal vyjádření Městský soud v Praze, který však pouze uvedl, že soudy rozhodovaly v souladu s ust. §146 odst. 2 o.s.ř., neboť z obsahu spisu nikterak nevyplývalo, že by byl žalobce vzal pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně. Ústavní soud však nevzal toto vyjádření za základ svého rozhodnutí, poněvadž nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřináší.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poukazuje na to, že již opakovaně zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nálezy sp.zn. III. ÚS 607/04, sp.zn. IV. ÚS 323/05, sp.zn. II. ÚS 314/05, dostupné na adrese www.judikatura.cz).
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje proti tomu, že se prý obecné soudy věcně (z hlediska materiálního práva) nezabývaly tím, zda jeho žaloba byla podána oprávněně a zda ji vzal zpět pro chování žalovaného či z jiného důvodu a že posoudily tuto otázku jen z hlediska práva procesního.
K tomu Ústavní soud poukazuje na ustálenou judikaturu, jejíž závěry považuje za ústavně konformní, podle které jestliže podání žalobce, jímž bere žalobu zcela zpět, neobsahuje žádné zdůvodnění (v podání se např. neuvádí, že se žalovaný zachoval v intencích žalobního požadavku a proto žalobce na podané žalobě již netrvá), je třeba předpokládat, že žalobce z procesního hlediska zastavení řízení zavinil (viz např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.5. 2003, sp.zn. 10 Co 283/2003, ASPI ID, JUD34034CZ).
Zaviněním zastavení řízení je i zpětvzetí návrhu na zahájení řízení (žaloby). Podle §146, odst. 2, druhé věty o.s.ř. je však povinen hradit náklady řízení odpůrce (žalovaný), byl-li návrh (žaloba), který byl podán důvodně, vzat zpět pro chování odpůrce (žalovaného). Důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat výhradně procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tak i Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7 vydání. Praha: C.H.Beck. 2006, str. 662). Námitka stěžovatele, že soud měl vyzvat žalující stranu, aby sdělila, z jakého důvodu je žaloba vzata zpět, tedy provést skutková zjištění, na jejichž základě by určil, kdo zavinil, že řízení bylo zastaveno, nemá oporu ani v zákoně ani v ustálené a obecně uznávané soudní praxi. V posuzovaném případě byl návrh na zahájení řízení (žaloba) vzat zpět v důsledku dohody stran sporu o tom, že budou o nároku dále jednat, nikoliv proto, že by žalovaný splnil požadavky žalobce. Soud o náhradě nákladů řízení tak podle §146, odst. 2, věta první o.s.ř. důvodně rozhodl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (§43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Se zřetelem na tento výsledek řízení nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatele na přisouzení náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 cit. zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu