ECLI:CZ:US:2007:1.US.465.05.1
sp. zn. I. ÚS 465/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti nezl. A. D., zast. Městskou částí Praha 8, sídlem Zenklova 1, Praha 8, jako kolizním opatrovníkem, dcery matky A. D., zast. Mgr. T. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.5.2005, č.j. 19 Co 165/2005-168, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.12.2004, č.j. P 406/2002-134, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a R. P. C. M., zast. JUDr. M. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), jimiž byla upravena vyživovací povinnost vedlejšího účastníka. Uvedla, že rozsudkem obvodního soudu mu byla stanovena povinnost platit na výživné částku 1 500,- CHFR od 1.12.1999 do 30.8.2004 a 1 700,- CHFR od 1.9.2004; soud dále rozhodl o nedoplatku na výživném a o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala odvolání, v němž namítala nedostatečné zjištění majetkových poměrů otce pro stanovení výše výživného a polemizovala s názory soudu prvního stupně ohledně zdravotního stavu matky a o potřebnosti celodenní péče pro její všestranný rozvoj. Městský soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil (pouze změnil výrok o nedoplatku na výživném). Podle jejího názoru byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") představující právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči a v čl. 36 odst. 1 Listiny, které zaručuje právo na spravedlivý proces, a dovolávala se závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 244/03. V další části návrhu tyto námitky konkretizovala. Zejména poukázala na - dle jejího názoru - naprosto nedostatečné dokazování ke zjištění skutečných majetkových poměrů a životní úrovně otce (pouhé zjištění spoluvlastnictví domu ve Velké Británii a příjmy od zaměstnavatele, bez nepeněžních plnění a požitků poskytovaných zaměstnavatelem), přičemž městský soud neshledal v postupu soudu I. stupně pochybení, když konstatoval, že "soud dostatečně zjistil skutkový stav týkající se výdělkových a majetkových poměrů otce, když uzavřel, že jeho životní úroveň je velmi dobrá". Za další pochybení považuje okolnost, že městský soud vycházel výhradně z běžných potřeb dítěte předškolního věku v České republice a rezignoval tak na její právo podílet se na životní úrovni biologického otce, který patří k velmi bohaté vrstvě v rámci celé Evropy a jeho způsob života je vysoce nadstandardní. Je přesvědčena, že má nárok na to, aby se podílela na jeho nadstandardní životní úrovni a rozhodnutí soudu tedy nemůže být v žádném případě odůvodňováno tím, že stanovené výživné dostatečně pokrývá její běžné potřeby. K dokazování vyslovila domněnku, že soud měl oprávněné potřeby nezletilé poměřovat s oprávněnými potřebami dalších dvou dětí otce žijících ve Velké Británii, na které otec platí na výživném, školném, zdravotním pojištění a dalších platbách částku celkem 8 800,- CHFR měsíčně. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 32 odst. 4 Listiny:
Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud usnesením ze dne 4.10.2005, č.j. I.ÚS 465/05-11, ustanovil nezletilé A. D. příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí jako kolizního opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ustanovení §192 odst. 1 obč. soudního řádu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků, tj. městského soudu a obvodního soudu, a vedlejšího účastníka.
Městský soud ve svém vyjádření upozornil, že stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, proto jen lapidárně odkázal na písemné odůvodnění, kde jsou skutková zjištění a úvahy soudu uvedeny. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Také obvodní soud plně odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku, které považuje za úplné a obsahující všechny podstatné skutečnosti; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
Vedlejší účastník uvedl, že nezpochybňuje právo své dcery na výživné v dostatečné míře, že však nelze zneužívat Ústavu ani ústavní zákony a vykládat si jejich obsah jednostranným způsobem. V tomto směru se ztotožnil se závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího a poukázal i na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 21/96. Konkrétně poukázal na fakt, že poskytované výživné odpovídá asi 30 000,- Kč měsíčně a tato částka mnohonásobně převyšuje oprávněné potřeby nezl. A. Stěžovatelka nebere v úvahu rozdílný věk dětí (tj. jeho dětí žijících ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska), jakož i rozdílnou cenovou a nákladovou úroveň. Též dodal, že matka nepracuje, nehledá si ani žádné zaměstnání, a že z obsahu ústavní stížnosti doslova čiší její závist a snaha získat jakýmkoliv způsobem další finanční prostředky pro své osobní potřeby. Je přesvědčen, že soudy neporušily žádná práva a svobody dítěte a naopak matka se snaží ústavní cestou nahradit zjištěný skutkový stav, který vedl k rozhodnutí nalézacího soudu. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud návrhu nevyhověl a podanou ústavní stížnost zcela zamítl.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce a jejímu koliznímu opatrovníkovi s upozorněním na možnost případné repliky; tato možnost zůstala nevyužita.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. P 406/2002 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník a matka před Obvodním soudem pro Prahu 4 učinili souhlasné prohlášení o otcovství vedlejšího účastníka k nezl. A. Vzhledem k hospitalizaci matky na psychiatrii byly v roce 2001 podány návrhy na svěření nezl. dcery do výchovy bratra matky a prarodičů ze strany matky. Obvodní soud vydal předběžné opatření, kterým svěřil nezl. dceru do péče prarodičů, městský soud usnesení zrušil, oba návrhy byly poté vzaty zpět. V roce 2002 podala matka návrh na určení výživného, jímž požadovala částku 80 000 až 100 000 Kč měsíčně. Otec ve vyjádření k návrhu uvedl, že na výživu dcery platí od jejího narození měsíčně částku 1 490 CHFR, návrh matky považuje za šikanózní a je ochoten platit výživné ve výši 30 000,- Kč. Po uskutečněných jednáních a provedeném dokazování obvodní soud svěřil nezl. A. do výchovy matky a stanovil výživné ve výši 1 500 CHFR s účinností od 1.12.1999 do 30.8.2004, poté částkou 1 700 CHFR a rozhodl o nedoplatku na výživném. Výrok o svěření do výchovy odůvodnil nezájmem otce o její převzetí do výchovy a řádnou péčí matky. Pokud jde o výživné, vyšel soud ze zjištění o čistém měsíčním příjmu otce (14 089 CHFR), o alimentačních povinnostech otce; dále z posouzení životní úrovně matky (v této souvislosti neakceptoval jí uváděné důvody, proč nepracuje, negativně hodnotil skutečnost, že část peněz od otce používá i pro vlastní potřebu). Matka podala proti rozsudku odvolání odůvodněné tvrzením o nedostatečném zkoumání a zjištění majetkových poměrů otce a obsahující argumenty obhajujícími absenci příjmů na její straně. Městský soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že soud I. stupně úplně zhodnotil skutkový stav věci, a to s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilé v ČR (nikoliv z obecné úvahy o průměrných potřebách v rámci EU), výdělkové a majetkové poměry otce. Zdůraznil, že jde o výživné pro nezl. A. a nikoliv o výživné pro její matku, a připomenul možné zvýšení v závislosti na změně poměrů.
Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu namítaných porušení základních práv a konstatuje, že žádné takové porušení nebylo zjištěno. Ve věci tvrzeného porušení čl. 32 odst. 4 Listiny tak Ústavní soud připomíná, že také v tomto směru mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů. Tato procesní zásada Ústavního soudu je však prolomena v případě, že je třeba se zabývat otázkou, zda v procesu dokazování prováděném v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody zakotvené v ústavních zákonech, a v rámci tohoto posouzení uvážit, zda řízení bylo i v těchto aspektech spravedlivé. Podle ustanovení §85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. V případě posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovni. Při rozhodování soudu podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného pro dítě (srov. závěry z nálezu sp.zn. III. ÚS 511/05). Z tohoto hlediska Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci byly tyto požadavky respektovány, obecné soudy zhodnotily poměry obou rodičů komplexně a logicky zdůraznily účelovou determinaci výživného a jeho nemožnost k využití pro potřeby matky. V dané věci přiznaná výše výživného neplní jen ryze spotřební funkci, ale umožňuje stěžovatelce i tvorbu úspor. V žádném případě však výživné poskytované jedním z rodičů nezletilému dítěti nesmí sloužit k úhradě životních nákladů druhého rodiče. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy - taková situace však nenastala. Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelčina polemika s názory obecných soudů a nesouhlas s jejich argumentací, s důrazem na určení výše výživného. Přitom je evidentní, že napadené rozsudky se nezakládají na odůvodnění, které by vykazovalo znaky libovůle obecných soudů při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině, příp. by se v nich objevil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Z předložených listinných důkazů a ze spisu obvodního soudu vyplývá, že obecné soudy se stěžovatelčinými návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu