ECLI:CZ:US:2007:1.US.465.07.1
sp. zn. I. ÚS 465/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K.,zastoupeného JUDr. A. Š., proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 2. 2004, č. X, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, čj. 17 Cad 84/2004 - 25, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, čj. 6 Ads 27/2005 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) ze dne 9. 2. 2004, č. X, kterým mu byl přiznán částečný invalidní důchod od 1. 11. 2003, a zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno v rozporu s ustanoveními §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád. Postupem správních orgánů a soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně čl. 30 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K věci samé uvedl, že z důvodu nemoci z povolání má velice omezenou možnost získávat prostředky pro svoji obživu prací. Nemůže tak, bez své viny, vykonávat práci jako normální zdravý člověk. Stát, díky pochybení svého správního orgánu - ČSSZ - jej přiměřeně, podle sociálních předpisů, hmotně nezajistil (při zjištěné nemoci z povolání) a rovněž mu upřel možnost domáhat se dalšího hmotného zajištění, které mu náleží podle předpisů práva pracovního, občanského a práva sociálního zabezpečení. Právní názory Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu svědčí o mechanickém posuzování celé záležitosti a vychází ze striktně jazykového výkladu jednoho ustanovení bez logických souvislostí, vyplývajících z celého právního řádu České republiky. Soudy se nezabývaly podstatnou otázkou celého případu, spočívající v určení nepříznivých následků, plynoucích pro stěžovatele z nenáležitého zjištění skutkového stavu, jeho nesprávného posouzení a následně neuvedení nemoci z povolání jako důvodu přiznání částečného invalidního důchodu v rozhodnutí ČSSZ. Ze strany ČSSZ došlo k primárnímu zaměnění obecné choroby a nemoci z povolání, což má za následek porušení ústavně zaručených lidských práv stěžovatele.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ČSSZ přiznala stěžovateli od 1. 11. 2003 částečný invalidní důchod na základě §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, jakým způsobem byla výše důchodu vypočtena.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě byla žaloba stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí ČSSZ odmítnuta. Soud konstatoval, že podle §72 odst. 1 SŘS lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí správního orgánu bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ČSSZ, které mu bylo prokazatelně doručeno nejpozději dne 17. 2. 2004, až dne 22. 7. 2004, kdy ji sepsal a podal následujícího dne na OSSZ v Opavě. Soudu byla doručena dne 18. 8. 2004. Žaloba byla tedy podána opožděně, proto ji soud, bez věcného zkoumání, odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) SŘS. Tvrzení stěžovatele, že žaloba byla podána včas, protože přípis ČSSZ o důvodu přiznání částečného invalidního důchodu obdržel až po 23. 6. 2004, nelze akceptovat. Jestliže byl stěžovatel přesvědčen, že rozhodnutí ČSSZ nesplňuje zákonné náležitosti podle §47 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, nic mu nebránilo v tom, aby své námitky uplatnil ve včas podané žalobě.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že její podstata směřuje k posouzení, zda lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí ČSSZ počala stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí, nebo zda dnem, kdy mu byly sděleny důvody rozhodnutí. Poukázal na to, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí být podána do dvou měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí a zmeškání lhůty nelze prominout (§72 odst. 1 SŘS). V dané věci bylo zjištěno, že rozhodnutí ČSSZ bylo stěžovateli doručeno nejpozději dnem 17. 2. 2004, což stěžovatel nezpochybnil. Proto žaloba, podaná dne 23. 7. 2004, byla podána opožděně a krajský soud ji v souladu se zákonem odmítl. Je-li žaloba podána opožděně, nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů nebyla dodržena lhůta k jejímu podání, v důsledku jakých skutečností došlo k překročení lhůty, nebo kdo zmeškání zavinil. Soud nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. Pokud rozhodnutí ČSSZ neobsahovalo, podle stěžovatelova názoru, důvody rozhodnutí, pak bylo namístě napadnout toto rozhodnutí žalobou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vidí porušení svých základních práv v tom, že se obecné soudy nezabývaly jeho žalobou věcně a odmítly ji jako opožděnou. Napadá tak rozhodnutí soudů jako neústavní, aniž by připustil, že rozhodovaly zcela v souladu s ustanoveními soudního řádu správního. Jejich postup označil jako "mechanické posuzování záležitosti", ale neuvedl žádnou závažnou okolnost, proč žalobu proti rozhodnutí ČSSZ nepodal ve lhůtě.
Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí ČSSZ ze dne 9. 2. 2004 vyplývá, že stěžovateli byl přiznán částečný invalidní důchod podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Podle tohoto ustanovení "pojištěnec je částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33%. Ustanovení §39 odst. 2 platí zde obdobně. Způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví prováděcí předpis".
Pochybení uvedeného rozhodnutí ČSSZ viděl stěžovatel v tom, že mu byl částečný invalidní důchod přiznán z důvodu obecné choroby, a nikoli z důvodu choroby z povolání. Pokud tento důvod v rozhodnutí ČSSZ uveden nebyl, nic mu nebránilo podat včasnou žalobu. Učinil-li tak až po uplynutí téměř tří měsíců, nelze jeho žalobu hodnotit jinak než jako opožděnou.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V předmětné věci obecné soudy postupovaly zcela v souladu se zákonem, po zhodnocení skutkových zjištění vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Vypořádaly se s námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení soudního řádu správního. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí soudů z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že žádné ze základních práv stěžovatele nebylo porušeno. Ustanovení soudního řádu správního, pokud určuje lhůtu k podání žaloby a zároveň stanoví, že zmeškání lhůty nelze prominout, jsou zcela jasná a jednoznačná. V uvedeném postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal nic protiústavního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu