ECLI:CZ:US:2007:1.US.483.07
sp. zn. I. ÚS 483/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti TEM GROUP, s.r.o., sídlem Václavské nám. 775, Praha 1, zast. JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 14.12.2006, sp.zn. Rsp 491/06, za účasti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Realitní společnost České spořitelny, a.s., sídlem Vinohradská 180/1362, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem doručeným Ústavnímu soudu via fax dne 20.2.2007, doplněným originálem a přílohami doručenými dne 22.2.2007, napadla v záhlaví uvedený rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen "rozhodčí soud"), kterým bylo rozhodnuto, kromě jiného, o její povinnosti zaplatit částku 261 800,- Kč s příslušenstvím vedlejšímu účastníkovi. V návrhu popsala vývoj právního vztahu mezi ní a vedlejším účastníkem vzniklým na základě zprostředkovatelské smlouvy s tím, že z tohoto právního vztahu vznikl spor, v němž se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal zaplacení částky 314 695,- Kč s příslušenstvím. Ve sporu rozhodl rozhodčí soud napadeným nálezem, přičemž stěžovatel tvrdí, že rozhodčím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kdy každý má právo na to, aby jeho záležitosti byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, a současně také ústavně zaručená základní lidská právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého si jsou všichni účastníci řízení rovni. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka v odůvodnění rozhodčího nálezu (bod 14.), v němž bylo uvedeno, proč jí nebyla přiznána náhrada škody za právní zastoupení, kdy rozhodčí soud rozlišil právní zástupce jednotlivých účastníků a dělí je podle svého subjektivního názoru na renomované a nerenomované, čímž deklaroval diskriminační přístup ke stěžovatelce. V další části návrhu vyjádřila stěžovatelka svůj nesouhlas s právním závěrem Ústavního soudu o jeho nepříslušnosti projednávat rozhodčí nález, který byl formulován v usnesení sp.zn. IV. ÚS 174/02. Odůvodnila ho poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícího právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, což nejsou jen obecné soudy, ale i rozhodčí soud, který byl zřízen §19 zákona č. 301/1992 Sb. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozhodčí nález zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z přiloženého rozhodčího nálezu Ústavní soud zjistil, že jím byla uložena stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 261 800,- Kč s příslušenstvím, v dalších sumách byla žaloba i protižaloba zamítnuty a bylo rozhodnuto o nákladech rozhodčího řízení. Příslušnost rozhodčího soudu k rozhodnutí sporu vyplývala z čl. 10.8. zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 29.8.2003 (viz bod 2. odůvodnění rozhodčího nálezu).
Po provedeném posouzení dospěl soudce zpravodaj, že ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Stěžovatelka v něm především polemizuje se závěry obsaženými v usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 174/02, její námitky však nejsou důvodné. Je třeba respektovat, že rozhodčí soud není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Dlužno připomenout, že pravomoc rozhodčího soudu je založena rozhodčí smlouvou uzavřenou podle §2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. V rozhodčí smlouvě vyjadřují účastníci shodnou vůli o tzv. arbitrovatelnosti (tj. o možnosti a přípustnosti nechat svůj spor rozhodnout v rozhodčím řízení). Na tomto základě pak rozhodčí soud nenalézá právo, ale tvoří (narovnává) závazkový vztah zúčastněných stran. Pravomoc rozhodčího soudu proto není delegovanou svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (včetně podrobení se rozhodnutí rozhodčího soudu). Z tohoto pohledu není důvodné tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ona sama uzavřením rozhodčí smlouvy dobrovolně vyňala případný spor z jurisdikce obecných soudů. Vzhledem k této okolnosti se Ústavní soud ani nezabýval případným porušením čl. 37 odst. 3 Listiny, protože mu takové "přezkoumání" rozhodčího řízení nepřísluší. Pouze jako obiter dictum dodává, že napadené odůvodnění (bod 12.) nelze považovat za diskriminační, neboť z něj neplyne žádné znevýhodňování "nerenomovaných" advokátních kanceláří.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj