ECLI:CZ:US:2007:1.US.494.05.1
sp. zn. I. ÚS 494/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. K., zastoupené JUDr. M. P., proti jinému zásahu Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 35 T 8/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, "jímž Ústavní soud Krajskému soudu v Ostravě ve věci vedené před ním pod spisovou značkou 3ST 8/2003-11791 (poznámka: zde stěžovatelka uvedla zjevně nesprávnou spisovou značku, neboť v trestní věci stěžovatelky rozhoduje Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2003) v řízení další průtahy zakázal a přikázal mu, aby o meritu neprodleně rozhodl nebo zprostil stěžovatele viny pro nedostatek důkazů."
Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2005, č.j. 35 T 8/2003-11791, byla trestní věc obžalované stěžovatelky a obžalovaných Doc. Ing. L. S., CSc., a Ing. J. Z. podle ust. §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal státní zástupce stížnost. Vrchní soud v Olomouci (po podání ústavní stížnosti) citované usnesení krajského soudu svým usnesením ze dne 20.7.2005, sp. zn. 6 To 36/2005, podle ust. §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a Krajskému soudu v Ostravě uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
II.
Stěžovatelka koncipuje petit ústavní stížnosti toliko proti postupu Krajského soudu v Ostravě (proti jeho jinému zásahu). Oproti tomu v samotném počátku ústavní stížnosti uvádí, že její ústavně zaručená práva (uvádí výslovně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) měla být porušena nejen postupem Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 35 T 8/2003, ale též postupem Policie České republiky - Krajského úřadu vyšetřovacího a Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Policie jí totiž odňala cestovní pas a její žádost o vydání pasu byla Krajským vyšetřovacím úřadem zamítnuta; postupem Police ČR má tak být omezen její pohyb, čímž má zřejmě na mysli tvrzené porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Vyšetřování mělo započít v roce 1995 a po deseti letech nebylo "provedeno" natolik, aby soud mohl na základě vyšetřováním získaných důkazů ve věci rozhodnout. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o vrácení věci k dalšímu došetření způsobí prý pouze další průtahy v řízení. V závěru své ústavní stížnosti však stěžovatelka vztahuje tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv toliko vůči "napadenému rozhodnutí" (tím je zřejmě myšleno shora citované usnesení krajského soudu ze dne 25.2.2005), a vzápětí hovoří o "shora popsaných průtazích vzniklých v řízení", kterými jí měla být způsobena neodvratitelná újma. V tomto směru je tak argumentace stěžovatelky, resp. její právní zástupkyně, obsažená v ústavní stížnosti, velmi nepřehledná.
Ústavní soud nicméně - po porovnání jednotlivých částí ústavní stížnosti v celém kontextu - jednoznačně konstatuje, že ústavní stížnost směřuje toliko proti postupu Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2003 v řízení (a to spočívajícím v jiném zásahu, v údajných průtazích v řízení), nikoli i proti postupu jiných orgánů, byť je v odůvodnění ústavní stížnosti, zmiňuje. Tomu dále svědčí nejen to, že za účastníka řízení před Ústavním soudem sama stěžovatelka výslovně označila pouze Krajský soud v Ostravě (tedy arg. a contrario, neboť dle ust. §76 odst. 1 platí, že "Účastníky řízení o ústavní stížnosti je stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje."), ale především právě zcela jednoznačný obsah shora citovaného petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa tedy vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezuje okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), posuzuje Ústavní soud toliko námitky stěžovatelky, které směřují proti jí tvrzenému zásahu Krajského soudu v Ostravě (srov. obdobně I. ÚS 206/05, II. ÚS 305/06).
Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka svou ústavní stížností napadá toliko postup Krajského soudu v Ostravě v dané věci, a to údajné jím způsobené průtahy v řízení. Takto koncipovaná ústavní stížnost je ostatně zcela logická, neboť pokud by stěžovatelka napadla ústavní stížností též průtahy v přípravném řízení způsobené orgány činnými v trestním řízení, nelze nevidět, že přípravné řízení v době podání ústavní stížnosti bylo již skončeno; shora uvedené usnesení krajského soudu bylo usnesením vrchního soudu zrušeno a krajskému soudu bylo uloženo, aby ve věci jednal a rozhodl, takže by pak nebylo ohledně případných průtahů v přípravném řízení co zakazovat. Ústavní stížnost by tak nesměřovala proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, a proto eventuální vyhovění ústavní stížnosti by postrádalo jakoukoli funkci. Jednalo by se totiž o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu smysl a ve svém důsledku by byl i zjevně nadbytečný. Pokud se v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňovala též o rozhodnutí Policie ČR o odnětí cestovního pasu s tím, že její žádost o vydání pasu byla zamítnuta, pak - jak vyplývá ze samotných dat těchto rozhodnutí, které uvádí stěžovatelka - ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím orgánu veřejné moci by musela být odmítnuta jako opožděná. I proto je zcela logické, že stěžovatelka tato rozhodnutí svou ústavní stížností nenapadla a pouze je zmínila v jejím odůvodnění.
III.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jednou z podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti je, že stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Co se týče splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatelky - v souvislosti s námitkou průtahů řízení - Ústavní soud v minulosti, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nevyžadoval před podáním ústavní stížnosti vyčerpání hierarchické stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, neboť takovou stížnost nelze považoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů ( dále jen "zákon o soudech a soudcích"), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., však byla do právního řádu začleněna nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a). Do právního řádu tak byl vnesen nový efektivnější prostředek sloužící účastníku k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení.
Ústavní soud proto podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti na průtahy v řízení předchozím podáním stížnosti ve smyslu §164 a násl. zákona o soudech a soudcích a návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ust. §174a téhož zákona (srov. IV. ÚS 411/04, IV. ÚS 183/05).
Vzhledem k tomu - jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu - že před podáním ústavní stížnosti na průtahy v řízení před krajským soudem stěžovatelka nepostupovala v souladu se zákonem o soudech a soudcích, tedy výše uvedený prostředek k ochraně svého práva (tj. stížnost na průtahy řízení dle ust. §164 a násl. a §174a zákona o soudech a soudcích), nevyužila, je ústavní stížnost návrhem nepřípustným.
IV.
Jako obiter dictum lze dodat, že i kdyby však byla ústavní stížnost přípustná, byla by odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. III. ÚS 495/06, III. ÚS 492/06, IV. ÚS 163/06). K tomu vedou následující důvody.
1) K průtahům v řízení se Ústavní soud vyjadřoval v množství svých rozhodnutí a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva judikoval, že přiměřenost doby řízení je třeba posuzovat nejen podle okolností konkrétního případu, ale také s přihlédnutím ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce.
Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, průtahy v řízení mající za následek porušení práva stěžovatelky na projednání její věci bez zbytečných průtahů v dosavadním postupu Krajského soudu v Ostravě nebylo možné shledat. To je zřetelně patrno z následujícího textu tohoto usnesení.
2) Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiloženého soudního spisu, dne 22.10.2003 byla krajskému soudu doručena obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě na obžalovanou stěžovatelku, Doc. Ing. L. S., CSc., a Ing. J. Z. pro spáchání trestného činu zpronevěry a podvodu. Uvedená trestní věc napadla do senátu 35 T, přičemž dne 31.10.2003 ji předseda Krajského soudu v Ostravě přidělil předsedovi senátu JUDr. I. (str. 11667 spisu). Předseda senátu počal aktivně vystupovat v dané věci již dne 26.11.2003, kdy dle ust. §183 odst. 1 trestního řádu požádal Policii ČR, aby zjistila majetkové poměry obžalovaných (str. 11674); současně téhož dne učinil žádost podle ust. §8 odst. 2 trestního řádu na adresu příslušných bankovních ústavů (str. 11675 a násl. spisu). Dne 15.1.2004 předseda senátu vznesl žádost podle ust. §8 odst. 1 trestního řádu na adresu příslušných bankovních ústavů (str. 11714). Dne 20.1.2004 předseda Krajského soudu v Ostravě, vzhledem k povaze, rozsahu (téměř 12 000 stran vyšetřovacího spisu, obsáhlé výpovědi obžalovaných i svědků, velký počet listinných důkazů) a složitosti (specializace finanční kriminality tří obžalovaných) dané věci, prodloužil lhůtu uvedenou v ust. §181 odst. 3 trestního řádu do 31.8.2004 (str. 11718 spisu). Dne 10.3.2004 si v průběhu studia spisu předseda senátu vyžádal spis u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 35 T 8/2003, který se týkal stěžovatelky. Během probíhajícího studia spisu však předseda senátu zjistil, že rozhodoval v senátě o stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně; proto bylo dne 14.4.2004 rozhodnuto o jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení podle ust. §31 odst. 1 trestního řádu, neboť rozhodoval v přípravném řízení ve věci stěžovatelky (str. 11773 spisu). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.5.2004. Zde lze v jistém směru vytknout předsedovi senátu JUDr. I., že uvedenou skutečnost se mu nepodařilo ze spisu zjistit dříve, jestliže od podání obžaloby do rozhodnutí o jeho vyloučení uběhlo téměř šest měsíců. Bylo namístě zaměřit se na zjišťování případné existence skutečností tohoto druhu co nejdříve, před samotnou obsahovou reflexí spisu, a to právě proto, aby v případě event. naplnění podmínek jeho vyloučení mohla být věc ihned přidělena jinému oddělení soudu k prostudování vyšetřovacího spisu a k rozhodnutí ve věci. Dobu téměř šesti měsíců lze jen stěží považovat za přiměřenou pro dospění k závěru, zda byly dány v jeho případě podmínky pro vyloučení.
Klíčové však je, že v následujícím průběhu řízení již žádné průtahy shledávat nelze. Dne 12.5.2004 místopředseda Krajského soudu v Ostravě přidělil tuto trestní věc k vyřízení do oddělení 30 T předsedy senátu JUDr. M. (str. 11775). Dne 31.8.2004 potom předseda Krajského soudu v Ostravě využil svého oprávnění dle ust. §181 odst. 3 trestního řádu a prodloužil lhůtu k nařízení hlavního líčení, předběžného projednání obžaloby nebo učinění jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí ve věci na den 28.2.2005 (str. 11779 spisu). Výše uvedené úvahy o povaze, rozsahu a složitosti projednávané věci přitom logicky platí též ve vztahu k předsedovi senátu JUDr. M. K tomu lze ještě dodat, že - jak vyplývá z žádosti předsedy senátu JUDr. M. o prodloužení lhůty dle dle ust. §181 odst. 3 trestního řádu (str. 11778 spisu) - po přidělení této trestní věci ze dne 12.5.2004, probíhalo následně již dlouhodobě nařízené hlavní líčení; v srpnu byla čerpána třítýdenní dovolená soudce. Dne 25.2.2005 pak Krajský soud v Ostravě rozhodl v neveřejném zasedání tak, že se trestní věc obžalovaných podle ust. §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrací státnímu zástupci k došetření. Dne 21.3.2005 došla krajskému soudu odůvodněná stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství; stížností napadené usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci dne 20.7.2005 zrušil a Krajskému soudu v Ostravě uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl (str. 11816 spisu). V samotném názoru krajského soudu (byť odlišného od Vrchního soudu v Olomouci), že trestní věc nebylo možné projednat a že je jí tak nutno vrátit státnímu zástupci k došetření, průtah v řízení ovšem shledávat nelze.
Hlavní líčení bylo pak nařízeno na dny 23.1.-3.2.2006. Až dne 23.1.2006 byl předsedovi senátu doručen dopis stěžovatelky (spolu s připojenou lékařskou zprávou), ve kterém žádala o odročení nařízeného hlavního líčení na dobu, kdy bude zdravotně způsobilá se jej účastnit (str. 11891 spisu). Bylo přistoupeno k vyloučení věci stěžovatelky a obžalovaného Ing. J. Z. ze společného řízení (srov. usnesení na str. 11897 spisu). Již dne 26.1.2006 pak bylo vydáno opatření, kterým byl přibrán znalec k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví interna, a to mj. za účelem zjištění, zda je stěžovatelka schopna v budoucnu účasti na hlavním líčení (str. 11962 spisu). Nicméně stěžovatelka se na domluvenou schůzku se znalcem za účelem vyšetření dne 21.2.2006 nedostavila, aniž by omluvila svou neúčast, a předseda senátu byl nucen se tak obrátit na její právní zástupkyni se žádostí o součinnost ve vztahu ke stěžovatelce (str. 11978 spisu). Stěžovatelka se (až) potom dostavila ke znalci dne 28.2.2006; znalecký posudek ze dne 5.3.2006 vyzněl mj. tak, že účast na soudním jednání bez extrémního zdravotního rizika lze při stabilizaci stavu očekávat asi po 4-6 měsících (str. 12036). Předseda senátu poté požádal stěžovatelku o souhlas se zjištěním jejího zdravotního stavu u ošetřujícího lékaře, který měl sloužit k tomu, aby soud mohl vznášet dotazy ošetřujícím lékařům na její zdravotní stav za účelem zjištění, zda a kdy bude schopna účasti u hlavního líčení (str. 12061 spisu). Do 18.5.2006 však předseda senátu žádné stanovisko stěžovatelky neobdržel a přistoupil dne 18.5.2006 k urgenci stěžovatelky (str. 12065 spisu). Vyžádaný souhlas se zjištěním zdravotního stavu stěžovatelky krajský soud obdržel až dne 8.6.2006 (str. 12067). Předseda senátu pak předvolal stěžovatelku na den 29.6.2006 za účelem dohody, event. nalezení řešení tak, aby nedošlo na jedné straně k újmě na jejím zdraví a na straně druhé, aby mohlo být provedeno hlavní líčení (str. 12068 spisu); stěžovatelka se však nedostavila. Předseda senátu pak nařídil hlavní líčení na dny 18.-21.9.2006, které se konalo, a to mj. za přítomnosti stěžovatelky (str. 12074 spisu). Následovala řada dalších jednání před krajským soudem v relativně krátkých lhůtách po sobě, přičemž jejich frekvence byla a je zapříčiněna zejména složitostí dokazování; pokračování hlavního líčení je odročeno na dny 6.-8.6.2007 (str. 12886 spisu).
3) Z uvedeného tedy plyne, že s výjimkou určité dílčí prodlevy v postupu předsedy senátu JUDr. I. nelze nalézt v postupu krajského soudu v dané věci průtahy, zejména ne takové intenzity, že by je bylo možné ve svém celku hodnotit jako průtahy mající za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů. Je třeba reflektovat, že se jedná o složitou věc (specializace finanční kriminality, přičemž je zkoumána vina u tří obžalovaných), velmi rozsáhlou (což je patrno již z rozsahu vyšetřovacího spisu, celkem téměř 12 000 stran, obsáhlé výpovědi obžalovaných i svědků, velký počet listinných důkazů aj.), což se logicky musí projevit na celkové době řízení. Rovněž, pokud by byl zvažován dopad jednání stěžovatelky na celkovou dobu řízení před krajským soudem, nelze nevidět, že právě z důvodů na její straně nemohlo být po relativně dlouhou dobu nařízeno hlavní líčení, kterého by se mohla zúčastnit. I když tím nijak Ústavní soud nenaznačuje, že by snad byly stěžovatelkou "zaviněny" nějaké prodlevy, není možné nepřihlížet k tomu, že okolnosti na její straně (byť objektivní povahy, tedy spočívající v jejím zdravotním stavu) se svou měrou podepsaly na dosavadní délce řízení před krajským soudem.
V této souvislosti lze dodat, že stěžovatelka svou námitku průtahů v řízení před krajským soudem uplatnila toliko formálně, tj. bez jejího obsahového naplnění, neboť se omezila jen na obecné tvrzení o průtazích, aniž by jakkoli specifikovala, které konkrétní prodlevy v postupu krajského soudu má na mysli.
V.
Na základě výše uvedených skutečností byl návrh stěžovatelky jako nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Dále je třeba uvést, že pokud se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby o meritu neprodleně rozhodl nebo zprostil stěžovatele viny pro nedostatek důkazů, není Ústavní soud k projednání druhé alternativy návrhu příslušný, neboť jejím projednáním by vybočil z mezí, vyplývajících z citovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, může se stěžovatelka domáhat pouze toho, aby Ústavní soud příslušnému orgánu veřejné moci zakázal, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, aby mu přikázat, aby obnovil stav před porušením [ust. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ve vztahu k této alternativní části petitu návrhu byla proto ústavní stížnost pro nepříslušnost Ústavního soudu odmítnuta [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj