ECLI:CZ:US:2007:1.US.510.06.1
sp. zn. I. ÚS 510/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. D. K., soudního exekutora, zast. JUDr. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2006, č.j. 14 Co 193/2006-39, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti DHfin, s.r.o., sídlem B.Němcové 2625, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.8.2005, č.j. Nc 6193/2004-20 (dále jen "obvodní soud") v záležitosti nákladů exekučního řízení. Tvrdí, že tímto usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek garantovaná čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu uvedla, že byla pověřena provedením exekuce ve věci oprávněné (v řízení o ústavní stížnosti v pozici vedlejšího účastníka) proti povinným - M. B. a M. P. Obvodní soud uvedené exekuční řízení zastavil podle §268 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a současně rozhodl, že povinní jsou povinni jí zaplatit společně a nerozdílně náklady exekuce a též zaplatit náklady exekuce oprávněné. Důvodem pro zastavení řízení byl návrh oprávněné, která se ztotožnila s podnětem exekutora k zastavení řízení, neboť nebyl zjištěn žádný majetek povinných. Stěžovatelka napadla prvostupňové usnesení odvoláním, městský soud však toto usnesení, jako věcně správné, ve výroku o nákladech exekuce potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že exekuce nebyla zastavena z procesního zavinění oprávněné a nepřipadalo tedy v úvahu aplikovat ustanovení §89 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád"). Se závěry obou obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, připomíná přenesení pravomoci vykonávat exekuční činnost na soudní exekutory a jejich povinnost ji vykonávat nezávisle. Přitom tato nezávislost je garantována také ekonomicky, tedy jejím prováděním za úplatu. Napadeným rozhodnutím, jímž bylo uloženo povinným zaplatit stěžovatelce náklady exekuce za situace, kdy je nade vší pochybnost jednoznačné, že povinní tuto svoji povinnost fakticky nemohou splnit, je jí toto právo na úplatu odňato. Dále dodává, že je plátcem daně z přidané hodnoty a má tudíž povinnost odvést státu daň z odměny přisouzené vůči povinným, je povinna ji zahrnout do svých daňových příjmů a zaplatit z ní daň z příjmů, taktéž se jí zvýšil vyměřovací základ, z něhož odvádí příspěvek na nemocenské pojištění, důchodové zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, a příspěvek na zdravotní pojištění. Tento případ považuje za učebnicový příklad nucených prací a služeb. V této souvislosti poukázala na dřívější nálezy Ústavního soudu, v nichž byl zdůrazněn princip nezávislosti soudců a porovnávala podstatu této nezávislosti u obou kategorií subjektů a akcentovala nutnost materiálního zajištění činnosti exekutora. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti požádala stěžovatelka, aby se Ústavní soud zabýval i jejím argumentem o daňových povinnostech a povinnosti hradit zdravotní a sociální pojištění, což jiný senát Ústavního soudu při rozhodování o ústavní stížnosti opominul.
V dalším doplnění reagovala na názor Ústavního soudu vyjádřený ve stanovisku Pl.ÚS-st. 23/06 a v té souvislosti opětovně upozornila, že její případ je odlišný od stížnosti jiných exekutorů, a to zejména v části týkající se vyvlastňování exekutora formou odvádění daní a plateb sociálního a zdravotního pojištění z příjmů, které jsou mu přisouzeny proti povinnému, avšak které nikdy neobdrží. Konkrétně polemizovala se závěry zařazenými do bodu č. 8 a č. 9 uvedeného stanoviska, které považuje za zavádějící a nesprávné. Konkrétně namítá, že rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii je nepoužitelný a že nelze čelit materiálním rizikům tím, že exekutor bude požadovat od oprávněného složení zálohy, příp. podáním návrhu soudu na zastavení exekuce, nebude-li záloha složena.
V dalším doplnění nejprve stěžovatelka urgovala neprodlené rozhodnutí nebo nařízení ústního jednání, vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána již 24.7.2006, a vyjádřila přesvědčení, že u oprávněné lze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, neboť věděla, že povinní jsou neznámého pobytu, což bylo známo v době rozhodování městskému soudu, jak vyplývá z jejich označení v hlavičce usnesení.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka k ústavní stížnosti.
Městský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhl její zamítnutí. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp.zn. III. ÚS 282/06) analyzuje povahu procesněprávního vztahu mezi oprávněným a exekutorem ve smyslu §89 exekučního řádu ve spojení s §271 obč. soudního řádu. V té souvislosti též zdůrazňuje, že nedostatek exekučně postižitelného majetku coby důvod zastavení exekuce je tradičně a logicky spojován s nákladovými důsledky, jež zatěžují povinného; výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. V podrobnostech odkázal na písemné vyhotovení rozhodnutí.
Vyjádření městského soudu zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce s upozorněním na možnost případné repliky. Stěžovatelka tuto možnost nevyužila.
Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že oprávněná podala vůči povinným návrh na nařízení exekuce (pozn. povinní byli identifikováni osobními údaji, včetně místa trvalého pobytu), obvodní soud exekuci usnesením ze dne 16.2.2004, č.j. Nc 6193/2004-13, nařídil a v jejím průběhu podala stěžovatelka podnět k zastavení exekuce, protože nezjistila žádný majetek (požadovala uložení povinnosti hradit náklady exekuce oprávněné), na základě výzvy soudu vyjádřila oprávněná se zastavením exekuce souhlas. Obvodní soud usnesením ze dne 30.8.2005, č.j. Nc 6193/2004-20, exekuci zastavil a uložil povinným uhradit stěžovatelce náklady exekuce a uhradit oprávněné náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že použití §89 exekučního řádu nebylo namístě, protože v dané věci je zřejmé, že nikoliv zaviněním oprávněné dospěla exekuce do té ráze, že byla zastavena, naopak, zastavení exekuce zavinili povinní (nedostatkem majetku). Toto usnesení se nepodařilo doručit povinným, proto jim soud ustanovil opatrovníky. Stěžovatelka napadla výrok ohledně nákladů exekuce odvoláním, v němž snášela argumenty pro to, aby povinnost nahradit tyto náklady byla uložena oprávněné. Městský soud napadený výrok přezkoumal a posléze ho jako věcně správný napadeným usnesením potvrdil. Vyšel přitom ze zjištění, že důvodem zastavení exekuce je insolventnost povinných a odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko sp.zn. Cpjn 200/2005) a Ústavního soudu (nález sp.zn. II.ÚS 372/2004) akcentoval primární povinnost povinného hradit náklady exekuce, tedy také v situaci, kdy u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek, a proto nelze přičítat oprávněnému zavinění, že exekuce byla zastavena.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i kdyby existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05), a proto se stěžovatelčiným návrhem na přehodnocení stanoviska nemohl zabývat.
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení obecné soudy vycházely ze zjištění, že nelze z ničeho dovodit, že by oprávněná (tj. vedlejší účastník) zavinila zastavení exekuce, k čemuž Ústavní soud dodává, že to byla právě stěžovatelka, která podnět k zastavení exekuce podala, a že není pravdivé její tvrzení založené na existenci procesního zavinění oprávněné za zastavení exekuce, neboť věděla, že povinní jsou neznámého pobytu, což bylo známo v době rozhodování městskému soudu. Tato okolnost byla zjištěna až v průběhu odvolacího řízení, tedy v době, kdy o návrhu na zastavení řízení bylo již rozhodnuto soudem I. stupně. Aby byla právně relevantní, musela by oprávněné být známa v době podání návrhu na exekuci. Pokud stěžovatelka namítá, že soudní exekutor ze všech zastavených exekucí s přiznaným nedobytným plněním zaplatí ze svého další částku na DPH, na dani z příjmu a pojistné na sociální a zdravotní pojištění, jde o případné důsledky jiných právních předpisů (např. zákona o dani z přidané hodnoty, zákona o daních z příjmů), které nebyly (ani nemohly být) při rozhodování obecnými soudy aplikovány. Ústavní soud- nad rámec tohoto závěru - doplňuje, že správnost stěžovatelčina tvrzení o daňových a dalších odvodních povinnostech nebyla předmětem přezkumu. Nicméně upozorňuje na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnuté oprávněným podle §90 odst. 3 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Vojen Güttler, v.r. .
předseda senátu