ECLI:CZ:US:2007:1.US.512.05.1
sp. zn. I. ÚS 512/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. F., zastoupené JUDr. Stanislavem Chmurou, advokátem, se sídlem Jaselská 38, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2004, sp. zn. 49 T 7/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.1.2005, sp. zn. 8 To 159/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2006, sp. zn. 5 Tdo 855/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví, a tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu, Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 159/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 49 T 7/2004-830, ve výroku o vině ad I., ad II., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (pod bodem ad I.), trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., který spáchala jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (pod bodem ad II.) a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., který spáchala jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (pod bodem ad III.). Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., který zůstal odvoláním nedotčen, a za trestné činy uvedené v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 25 T 98/2003, odsoudil stěžovatelku podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 3 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Podle §29 odst. 1 tr. zák. současně rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil stěžovatelku pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 25 T 98/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo (tímto) zrušením, pozbyla podkladu. Dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř., že stěžovatelka je povinna nahradit poškozenému Jacku Kůrovi, škodu ve výši 42.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. spáchala stěžovatelka tím, že v přesně nezjištěné době, nejpozději do 16.00 hod. dne 31. 5. 2003, v Praze, v bytě poškozeného A. K., odcizila olejomalby "Před bouří", neznámého autora v hodnotě 12.000,- Kč, "Výhled z lesa do krajiny", neznámého autora v hodnotě 3.000,- Kč a "Zátiší s ovocem" signované F. Z. v hodnotě 10.000,- Kč.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. spáchala podle rozsudku obecného soudu tím, že v době po 16 hodině dne 31. 5. 2003 do 2. 6. 2003 v bytě poškozeného A. K. zasadila tomuto poškozenému nezjištěným nástrojem, pravděpodobně sekáčkem, velkou silou nejprve zezadu 6 úderů do čela, týlní krajiny, temene hlavy a ruky, čímž mu způsobila zlomeninu spodiny a klenby lební s následným otokem mozku, které vedly k jeho smrti, a tohoto jednání se dopustila, aby mohla z bytu odnést videorekordér v hodnotě 3.250,- Kč, vrtačku v hodnotě 3.500,- Kč a další elektrické nářadí, přestože byla v minulosti rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 1983, sp. zn. 1 T 15/82, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. září 1983, sp. zn. 8 To 30/83, za trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. odsouzena a přestože byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 45 T 9/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 1996, sp. zn. 2 To 70/96, potrestána za trestný čin loupeže trestem odnětí svobody v trvání 10 let, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 19. 9. 2001.
Podle rozsudku obecného soudu spáchala další trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 9. 8. 2003 v ranních hodinách zaútočila na poškozeného R. S., nezjištěným hrotnatým nástrojem, přičemž mu zasazovala rány velkou silou do hrudníku a zad, čímž mu způsobila 31 bodných ran vpředu na trupu, jednu bodnou ránu v levém podpaží, 5 bodných ran na zádech, 1 bodnořeznou ránu zad s poraněním pravé srdeční komory a tamponádou srdce, pravé plíce a jater, v důsledku čehož poškozený zemřel; tohoto jednání se dopustila proto, aby mohla z bytu odnést 6.000,- Kč v hotovosti, videorekordér Philips VR 171 v hodnotě 2.000,- Kč, 13 amatérských nahrávek filmu na videokazetách v hodnotě 650,- Kč, fotoaparát Olympus v hodnotě 2.100,- Kč a osobní doklady poškozeného. To učinila, přestože byla jako v předchozím případě v minulost rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 1983, sp. zn. 1 T 15/82, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. 9. 1983, sp. zn. 8 To 30/83, odsouzena mj. za trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 1996, sp. zn. 45 T 9/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 2 To 70/96, potrestána za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání 10 let, z jehož výkonu byla podmíněně propuštěna dne 19. 9. 2001.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Ohledně námitek směřujících do skutkového stavu Nejvyšší soud konstatoval, že je pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Co se týče námitek naplňujících dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř., tedy proti výroku o uložení trestu odnětí svobody na doživotí, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, neboť odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže uložil za podmínek §29 odst. 1, 3 tr. zák. obviněné výjimečný trest odnětí svobody. Šlo o dvojnásobnou vraždu spáchanou zákeřně, razantně, nikoli v afektu, ale plánovitě, spojenou s devastací této oběti, čímž stěžovatelka vyjádřila naprostou bezcitnost a neúctu k lidskému životu. Proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí, opatření či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob (ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V souzené věci však lze konstatovat, že ústavní stížnost v podstatě představuje toliko polemiku a nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se zjištěným skutkovým stavem, svědčící o přesvědčení stěžovatelky o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích, s cílem je zvrátit ve svůj prospěch. To však samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), takže vybočují ze zásad spravedlivého procesu (pozn.: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily.
V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
2) Z hlediska ústavněprávního lze uvést, že - nahlíženo na trestní řízení jako na celek - obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy. Šlo zejména o výpovědi velkého počtu svědků, o znalecké posudky a výslech znalců, o odborná vyjádření z odvětví kriminalistické daktyloskopické expertizy a genetické expertizy a pachové identifikace, o protokol o ohledání místa činu, o rekognice a další, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku stěžovatelkou, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry z hlediska správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To se však nestalo.
Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí nemají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a logická, jsou přesvědčivě odůvodněna a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
III.
Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatelky - která však staví Ústavní soud do role, která mu z jeho ústavního postavení zjevně nepřísluší a činí z něj v podstatě další instanci v rámci obecného soudnictví - uvádí Ústavní soud následující.
1) Stěžovatelka především namítala, že se soudy nevypořádaly s otázkou přítomnosti dalších osob v bytě poškozeného K.. Toto tvrzení je však v rozporu s reálným dějem, neboť kupříkladu vrchní soud na str. 7 svého rozsudku se touto otázkou explicitně zabýval; správně argumentoval, že o přítomnosti takových osob nesvědčí žádný důkaz, zatímco naopak přítomnost stěžovatelky v bytě prokázána byla, a navíc se jeví krajně nelogickým, aby poté, když stěžovatelka z bytu poškozeného Kůry odešla, vnikl do bytu někdo další, kdo by tohoto poškozeného usmrtil a odcizil zde další předměty uvedené ve výroku rozhodnutí. Vrchní soud logicky dovozoval, že o usmrcení poškozeného K. stěžovatelkou svědčí i stejný "modus operandi" jako v předchozích případech, kdy byla uznána vinnou, tedy v případě usmrcení poškozeného S.. Tedy, konstrukce stěžovatelky o přítomnosti dalších osob v bytě poškozeného K. má povahu toliko neověřené hypotézy a neprokázaného tvrzení; ostatně ani stěžovatelka neargumentovala, že by se mělo jednat o tu kterou konkrétní osobu, z čehož by bylo možné vůbec uvažovat o reálnosti jejího tvrzení (pozn.: pokud stěžovatelka též namítala, že byla v bytě poškozeného K. naposledy 31.5.2003, postačí toliko uvést, že i kdyby takové tvrzení bylo pravdivé, na správnosti závěru soudů o spáchání skutku sub bod I. výroku by to samo o sobě ničeho nezměnilo, neboť stěžovatelka měla spáchat předmětný skutek jednak nejpozději do 16h dne 31.5.2003, jednak v době po 16h dne 31.5.2003 do 2.6.2003).
2) Totéž lze uvést ve vztahu k námitce, že v bytě poškozeného S. byla "v neurčeném čase" nejméně jedna další osoba. Rovněž v tomto případě se vrchní soud se na str. 8 svého (napadeného) rozsudku touto otázkou explicitně zabýval. Argumentoval, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka v bytě byla a že disponovala věcmi poškozeného; uvedl, že nelze předpokládat, a nejsou pro to žádné důkazy, že by po odchodu stěžovatelky vnikla do bytu poškozeného S. další osoba, která by jej usmrtila a poté odcizila další věci. I zde platí, že stěžovatelka ani netvrdila, že by se mělo jednat o tu kterou konkrétní osobu, z čehož by bylo vůbec možné o reálnosti jejího tvrzení uvažovat.
3) Stěžovatelka dále namítala, že v bytě poškozeného Sýkory byla "v jinou denní dobu", než je uvedeno v odsuzujících rozsudcích, čímž má zjevně na mysli časové určení spáchání skutku ve skutkových větách napadených rozsudků. V těch je přitom uvedena doba spáchání skutku stěžovatelkou jako "dne 9.8.2003 v ranních hodinách"; stěžovatelka tedy dává najevo, že se mělo jednat o den 9.8.2003, nicméně nikoliv "v ranních hodinách". V hlavním líčení před městským soudem (str. 753 spisu) přitom prohlásila, že vůbec neví, v kolik hodin dorazila k poškozenému do bytu; následně však prohlásila, že to mělo být kolem 23h (a to dne 8.8.2003, neboť předtím uvedla, že se s ním měla setkat 8.8.2003 v podvečerních hodinách - str. 753 spisu), a dále uvedla, že odešla z jeho bytu, stopla si taxi a jela na nádraží kolem 24h. Pokud tedy Ústavní soud interpretuje nejasné tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti "v jinou denní dobu" prostřednictvím její vlastní výpovědi před městským soudem (neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak sama nespecifikovala jí tvrzenou "jinou denní dobu"), plyne z toho, že se sama domnívá, že měla být minimálně ještě ve 24h v bytě poškozeného. Nicméně klíčové je, že zde existuje výpověď svědkyně Vaňkové, která uvedla před městským soudem i v přípravném řízen, že stěžovatelka odcházela současně s poškozeným z baru - přičemž sama stěžovatelka potvrdila, že v baru s poškozeným byla - po 5h nebo kolem 6h ráno (str. 804 spisu), což zcela popírá její uvedenou námitku. Tato námitka je rovněž v rozporu s výpovědí svědkyně F. před městským soudem, která mj. uvedla, že poškozený Sýkora k ní přišel dne 8.8.2003 po 19h na chatu, v 23h30 k ní na přišli na návštěvu sousedé a poškozený S. u ní ještě byl (str. 755 spisu). Z napadených rozsudků tak jednoznačně a implicitně plyne, že soudy důvodně opřely svůj skutkový závěr o výpovědi svědkyň V. a F., jež nebyly navzájem v rozporu a o jejichž věrohodnosti neměly soudy důvodu pochybovat).
4) Stěžovatelka dále namítala neprovedení rekognice v souladu se zákonem. Šlo konkrétně o to, že např. byla ukázána svědkům při rekognici vedle jiných osob, z nichž ona jediná měla černé oči a výšku 173 cm a na nohou vězeňské pantofle. V této souvislosti je namístě poukázat na absurdní přístup stěžovatelky k samotnému řízení před Ústavním soudem, neboť z něj vyplývá, že by se Ústavní soud měl zabývat též kupříkladu tím, jakou obuv stěžovatelka měla při rekognici provedené v přípravném řízení, zda se jednalo o vězeňské pantofle, zda tyto nebyly či nebyly identifikovatelné pro svědkyně coby vězeňské apod. K tomu lze dodat, že byla pořízena fotodokumentace rekognice, tedy vzhled, výška, postava, oči, zkrátka uvedeno vše, co je na fotodokumentaci vidět, přičemž soudy fotodokumentaci rekognice hodnotily a došly k závěru o použitelnosti tohoto důkazu; takovou konkrétní úvahu obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu ze své ústavní pozice přehodnocovat.
[Jako obiter dictum lze v této souvislosti toliko uvést, že se Ústavní soud nedomnívá, že by se osoby, které byly ukázány svědkům (vedle stěžovatelky) při rekognici, od stěžovatelky svým vzhledem nápadně odlišovaly, a proto v tomto směru považuje předmětné rekognice za zcela vyhovující požadavkům zákona. Jestliže stěžovatelka v souvislosti s rekognicí též namítala, že ji svědkyně V. popsala jako osobu vysokou 185 cm, světlých očí, krátkých vlasů, oblečenou v bílém oblečení, s pěstěnými nehty, a proto to nemohla být stěžovatelka, kterou viděla, postačí odkázat toliko na to, že obdobně stěžovatelka argumentovala při hlavním líčení u městského soudu dne 9.9.2004 při výslechu samotné V. a městský soud na tyto námitky na str. 13-14 napadeného rozsudku přiléhavě reagoval.]
5) Stěžovatelka konečně - ve vztahu k provedené rekognici - brojila proti tomu, že policie zveřejnila její podobiznu v televizním pátracím pořadu před jejím zadržením a poté vyšla její fotografie opakovaně v novinách, takže se s tím mohli svědci seznámit. Zde postačí uvést, že uvedenou námitku stěžovatelka v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesla. Je tedy zjevné, že tato námitka je konstruována a (v řízení o ústavní stížnosti) uplatněna jako novum, tzn. až ex post; takový postup však není přípustný a Ústavní soud se jí proto nemůže - právně relevantně - zabývat (srov. obdobně např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01).
K tomu lze pro úplnost dodat, že i kdyby byla citovaná námitka opřena o reálný děj, sama o sobě by na použitelnost rekognice v dané věci ničeho nezměnila; dle ust. §104b odst. 2 in fine trestního řádu platí "pouze" to, že osoba, která má být poznána, nesmí být osobě, která ji má případně ztotožnit, před rekognicí ukázána; nestačí tedy pouhá potencionalita, ale vyžaduje se fakticita. Toliko až nedodržení tohoto požadavku má u rekognice in natura za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu. V obsahu výpovědí poznávajících osob přitom v souzené věci nelze nalézt žádnou oporu pro názor, že by stěžovatelku před uskutečněním rekognice - vyjma samozřejmě událostí, o kterých svědčily - kdekoliv a jakkoliv (např. na fotografii) viděli. Lze podotknout, že tvrzení stěžovatelky se jeví prima facie nevěrohodné a ryze účelové, a to právě již jen s ohledem na to, že tak učinila až v řízení před Ústavním soudem. Lze ještě dodat, že i kdyby Ústavní soud musel - z jakýchkoli důvodů - konstatovat procesní nepoužitelnost důkazu rekognicí, ani tento dílčí závěr by nemohl vést ke kasaci napadených rozsudků. To proto, že provedené rekognice zdaleka nebyly jedinými důkazy, o které soudy svůj závěr o stěžovatelčině vině opřely. Naopak celá řada důkazů dalších, a to významnějších, stěžovatelku usvědčovala. Paradoxně to byla též sama stěžovatelka, která se před městským soudem přiznala, že s poškozenými byla (rovněž poté v jejich bytě), a proto se její námitky k provedeným rekognicím, které ji usvědčují v podstatě jen z kontaktů s poškozenými, jeví jako ryze účelové (srov. též str. 7 napadeného rozsudku vrchního soudu).
6) Stěžovatelka rovněž prohlásila, že veškeré její návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. Ústavní soud k tomu uvádí, že v samotné této skutečnosti však porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky spatřovat nelze. Obecné soudy totiž nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže k rozhodnutí příslušné věci nejsou nezbytné (srov. obdobně např. III. ÚS 79/06); to bylo právě v souzené věci shledáno. Tu stačí odkázat na usnesení městského soudu na str. 811 spisu, kterým se zamítá návrh stěžovatelky na provedení důkazů pro nadbytečnost; městský soud tedy bral v úvahu možnost provedení navržených důkazů, leč dospěl k závěru negativnímu a odůvodnil jej a Ústavnímu soudu ze své ústavně vymezené pozice je nepřísluší přehodnocovat.
7) Konečně, co se týče tvrzení stěžovatelky, že svědkyně Uhrínová byla zastrašována policisty, nelze pro ně nalézt jakkoukoliv oporu ani ve spise ani ve výpovědi samotné Uhrínové. Obdobné lze uvést k námitce, že "o domovní prohlídce v našem společném bytě nebyl sepsán protokol". Z obsahu spisu lze totiž dovodit, že domovní prohlídka ve smyslu trestního řádu byla provedena toliko v bytě, ve kterém byla hlášena stěžovatelka k trvalému pobytu, o které však protokol sepsán byl (srov. příkaz k domovní prohlídce a protokol o provedení domovní prohlídky - str. 485-7 spisu). Pokud měla stěžovatelka na mysli byt jiný, pak ve spise není údaj o tom, že by byl vydán příkaz k provedení domovní prohlídky v jiném bytě a že by v něm domovní prohlídka proběhla. O takové údajné domovní prohlídce se ani napadené rozsudky nezmiňují.
IV.
Stěžovatelka sice ústavní stížností napadla i usnesení Nejvyššího soudu, leč výslovně proti němu nic nenamítla. K tomu Ústavní soud jen stručně uvádí, že ani Nejvyšší soud při projednání stěžovatelčina dovolání nijak nevybočil z mezí ústavnosti, jestliže v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu tento mimořádný opravný prostředek odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně, podrobně a přesvědčivě vyložil, proč dospěl k závěru, že ve věci je třeba postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a proč dovolání odmítl.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeno nebylo.
V.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vojen Güttler
předseda senátu