ECLI:CZ:US:2007:1.US.517.06
sp. zn. I. ÚS 517/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Orlická 163, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 436/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností L. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, případně i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 11 To 134/2005 (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2005, čj. 1 T 150/2004 - 179 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces.
Označeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil označený rozsudek soudu prvního stupně a po úpravě výše celního dluhu, v souladu s provedenými důkazy, znovu uznal stěžovatele vinným trestným činem podplácení, podle §161 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Tohoto trestného činu se dopustil tím, že nabídl svědkyni Ing. L. H., zaměstnané u Celního ředitelství v Hradci Králové jako specialista celní technické laboratoře, úplatek ve výši 150 000,--Kč za to, že měla do vzorků cukerných sirupů, které zkoumala a které stěžovatel dovezl ze Slovenské republiky, přidat aroma, čímž by došlo k přeřazení těchto dodávek do položek celního sazebníku s nižší celní sazbou. Pokud by svědkyně úplatek přijala a vyhověla jeho žádosti, došlo by ke snížení jeho celního dluhu a DPH o částku ve výši 694 935,-- Kč. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 000,-- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců.
Stěžovatel tvrdil, že soudy neprovedly dokazování v náležitém rozsahu, chybně hodnotily provedené důkazy a tím zjistily vadně skutkový stav věci. Skutková zjištění nenaplňují objektivní ani subjektivní stránku trestného činu. Při zjišťování skutkového děje vycházel soud téměř výlučně ze svědectví Ing. L. H., které vykazuje řadu rozporů. Naopak, nezdůvodněně podcenil svědeckou výpověď Z. H. a Mgr. F. Č., které byly pro správné zjištění věci stěžejní. Obecným soudům vytkl nerespektování §125 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a porušení zásady rovnosti, neboť z jejich rozhodnutí není zřejmé, jaké skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí o jeho vině a jak se vypořádaly s jeho obhajobou. Na závěr upozornil na nesoulad mezi údajem uvedeným ve výrokové části a údajem uvedeným v odůvodnění rozsudku, týkajícím se určení dne, kdy mělo k jeho jednání dojít.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoliv ústavně právní argumentací a tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší.
Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. To je plně věcí soudů obecných. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy, při zjišťování skutkového stavu, zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé. Taková situace však v souzené věci nenastala. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele. V postupu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel byl skutečně usvědčován zejména výpovědí svědkyně Ing. L. H., ale to jen z důvodu, že schůzce, na níž stěžovatel nabídl svědkyni úplatek, nebyl, z logiky věci, nikdo jiný přítomen. Její výpověď ale nestála osamoceně. Byla podpořena mj. výpovědí svědkyně Ing. V. V., vedoucí celních laboratoří, a výpovědí svědka J. Š., vedoucího oddělení tarifů - oddělení 23, pod které laboratoř spadala, které Ing. L. H. informovala o proběhnuvší schůzce se stěžovatelem, její sepsanou zprávou a rekognicí. Ing. V. V. současně uvedla, že ředitel Celního úřadu v Chrudimi, Mgr. Č. (svědek obhajoby), žádal o zanalyzování vzorků již dopředu, aby věděli, jak to bude vycházet, neboť měl dopředu avizováno, že to bude problematický dovoz a chtěl se na to připravit. Této žádosti nevyhověla.
Obecné soudy nepodcenily výpovědi svědků obhajoby, jak tvrdil stěžovatel. K tvrzení stěžovatele, že se schůzky účastnit nemohl, neboť byl v předmětný den ve Velké Bíteši, což potvrdil i svědek Z. H., soud uvedl, že tato skutečnost nevylučuje, aby se stěžovatel zúčastnil schůzky se svědkem a večer se sešel s Ing. L. H. v Hradci Králové. V tomto směru odvolací soud poukázal na výpověď Ing. L. H., která uvedla, že se stěžovatel dostavil na schůzku v pantoflích a říkal, že má zraněnou achilovku a nemůže se obout. Tento fakt uvedl ve své výpovědi i svědek Z. H. a koresponduje i s výpovědí stěžovatele a lékařskou zprávou. Nutno doplnit, že svědkyně stěžovatele před schůzkou neznala a tato skutečnost jí nemohla být známa.
Výpověď svědka Mgr. Č. obecné soudy hodnotily jako nevěrohodnou, zejména v tvrzení, že se sám nezajímal o výsledky analýz vzorků cukerných sirupů stěžovatele. Z výpovědi Ing. L. H. a Ing. V. V. vyplynulo, že se sám iniciativně o výsledky analýz předmětných vzorků zajímal, aniž by vyčkal oficiálních výsledků. Po řádně provedené analýze předmětných vzorků byl o výsledku analýzy ke svému dotazu informován svědkyní Ing. L. H., den před schůzkou svědkyně a stěžovatele. Vzhledem k velmi dobrému přátelskému vztahu mezi svědkem a stěžovatelem, neuvěřily obecné soudy tvrzení stěžovatele, že v době této schůzky výsledky analýzy neznal, neboť výsledek analýzy mu byl znám neoficiálně od svědka Mgr. Č. Stěžovatel měl obdobný problém již dříve, když mu vzorky tzv. nevyšly, tudíž byl obeznámen s tím, že bude následovat doměření cla i DPH. Proto se tuto skutečnost snažil zmírnit či úplně odstranit nabídnutím úplatku za účelem změny výsledků analýz předmětných vzorků. To znamená, že v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu (v daném případě vyměření správné celní sazby zařazením do správné položky celního sazebníku) nabídl jinému úplatek v úmyslu opatřit sobě za úplatek značný prospěch, čímž byl porušen zájem společnosti na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí veřejného zájmu.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelem tvrzené právo na spravedlivý proces. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu