ECLI:CZ:US:2007:1.US.521.07
sp. zn. I. ÚS 521/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem Praha 2, Moravská 52, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, čj. 10 To 476/2006 - 229, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 10. 2006, čj. 1 T 142/2006 - 171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu Praha - západ (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem neposkytnutí pomoci podle ustanovení §208 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, za současného uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proto se nejdříve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu).
V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Z kopie dovolání, zaslané k žádosti Ústavního soudu Okresním soudem Praha - západ dne 21. 3. 2007, vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označenému usnesení odvolacího soudu také dovolání. Dovolání bylo jmenovanému soudu doručeno dne 27. 2. 2007 a Nejvyšší soud ČR o něm do dnešního dne nerozhodl.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
František Duchoň
soudce Ústavního soudu