ECLI:CZ:US:2007:1.US.543.06
sp. zn. I. ÚS 543/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem Ječná 29a, 621 00 Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, č. j. 4 KZv 54/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2006, č. j. 1 To 448/2006, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2006, stěžovatel napadl usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 22. 6. 2006, č. j. 4 KZv 54/2005 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byl podle §71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) citovaného zákona (vazba předstižná). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 7. 2006, č. j. 1 To 448/2006 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že krajský soud rozhodl navzdory tomu, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu je z hlediska předmětného vazebního důvod rozhodující, zda obviněný sám zavdá příčinu k příslušné obavě, nebo snad existuje objektivní konstelace vazebních důvodů, které vazbu opodstatňují. Krajský soud své rozhodnutí neopřel o žádnou konkrétní skutečnost odůvodňující obavu, že bude opakovat trestnou činnost, při svém rozhodování se pohyboval mimo zákonné meze a projevil i určitou libovůli v rozhodování.
Za nedostatečná stěžovatel považuje i zjištění krajského soudu ohledně konkrétních podmínek podle §71 odst. 4 trestního řádu, dle kterého lze obviněného ponechat ve vazbě "jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání." Věc lze kvalifikovat jako závažnou, nikoliv však složitou. Důvody, proč ji nelze ukončit, nebyly prokázány. Za takový důvod totiž nelze považovat nevyřízení žádosti o právní pomoc ze zahraničí, když informace o toku peněžních prostředků jsou součástí bankovních dokumentací, které nemůže nijak ovlivnit a tedy není obava, že by mohl mařit vyšetřování.
Upozorňuje také, že citovaný soud uvedl, že se jedná o velmi závažnou majetkovou trestnou činnost a zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je nepochybně spojeno s prověřováním jeho obhajoby, která v průběhu přípravného řízení doznala změn. On však obhajobu neměnil, její osnova zůstávala stejná, pouze doplňoval a upřesňoval některé dílčí údaje.
Zároveň má za to, že krajský soud doplnil zjištění státního zastupitelství ohledně podmínek vyžadovaných §71 odst. 4 zjištěními vlastními, a takovýmto postupem byl znevýhodněn, protože jim neměl možnost čelit stížností a rozhodování o vazbě se tak v podstatě stalo jednoinstančním.
Je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujících, že svobody může být zbaven pouze zákonem stanoveným způsobem, a také čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 stejného předpisu, které zaručuje legalitu veřejné moci a umožňuje omezovat základní práva a svobody pouze zákonem a při šetření jejich podstaty a smyslu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Státní zastupitelství ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť ve věci rozhodovaly orgány k tomu zmocněné a to v souladu s trestním řádem v intencích zásad trestního řízení. Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatel čelil rozhodnutí státního zastupitelství před nezávislým a nestranným soudem, byl k tomu slyšen a svoji argumentaci uplatnil. Co se týče stěžovatelem udávané shody jeho výpovědí, státní zastupitelství má naopak za to, že shodně nevypovídal, což bylo ostatně důvodem pro jeho opakované výslechy. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od státního zastupitelství část předmětného spisu sp. zn. 4 KZv 54/2005 (dále jen "spis státního zastupitelství"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje v prvé řadě za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
K vazebnímu důvodu, uvedenému v §67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná), Ústavní soud konstatuje, že z titulu převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. c) trestního řádu.
V projednávané věci Ústavní soud má za to, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Skutečnosti objektivní povahy, zejména předchozí i současné zapojení stěžovatele do řady obchodních společností a fakt, že stále není zřejmé, kde se nacházejí postrádané finanční prostředky v řádu mnoha milionů korun, orgány činné v trestním řízení řádně vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí obsahovala snad jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (což by mohlo být důvodem pro zrušení rozhodnutí o vazbě - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 in http://www.usoud.cz). Vazba stěžovatele je odůvodněna zcela konkrétní obavou, že by po svém propuštění mohl nakládat se značnými finančními prostředky, které se dosud nepodařilo zajistit (srovnej též odůvodnění dřívějšího rozhodnutí o vazbě na č. l. 285 spisu státního zastupitelství).
Ohledně důvodu opodstatňujícího existenci vazby předstižné dle §67 písm. c) trestního řádu je nadto třeba poznamenat, že toto ustanovení vyjadřuje vazební důvod reflektující takovou objektivní konstelaci, která trvá zpravidla po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po jeho zahájení splněny zákonné subsumpční podmínky pro uvalení vazby a nedojde-li v jeho průběhu ke zjištění, že některá z těchto podmínek pominula či byla předpokládána nedůvodně.
Orgány činné v trestním řízení se rovněž dostatečně vyjádřily ke splnění předpokladů uvedených §71 odst. 4 trestního řádu, totiž vyložily, proč nebylo pro obtížnost věci dosud možné trestní stíhání skončit a propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (srovnej str. 3 usnesení krajského soudu). Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, že soud v tomto směru nemůže své rozhodnutí opřít o nutnost získávání informací ze zahraničí, když předmětné informace o toku peněžních prostředků jsou součástí bankovních dokumentací, které nemůže nijak ovlivnit a tedy není obava, že by mohl mařit vyšetřování. Nemožnost maření získávání těchto údajů by mohla být relevantní v případě posuzování důvodnosti vazby koluzní, není však podstatná pro zhodnocení, zda nebylo pro obtížnost věci dosud možné trestní stíhání skončit. Dále pokud tvrdí, že osnova jeho výpovědi zůstávala stejnou a nelze tedy uvádět, že došlo v průběhu řízení k jejím změnám, které jsou nyní prověřovány, lze konstatovat, že si částečně protiřečí, když zároveň připouští, že doplňoval a upřesňoval některé dílčí údaje. Mnohdy i dílčí změny výpovědi mohou vyžadovat nutnost prověření.
Pokud jde o tvrzené porušení dvojjinstančnosti řízení, stěžovatel měl možnost zpochybnit správnost rozhodnutí státního zastupitelství o jeho ponechání ve vazbě před nezávislým a nestranným soudem, kterým byl i osobně slyšen. Ani v této souvislosti Ústavní soud žádného pochybení neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu