ECLI:CZ:US:2007:1.US.559.06.1
sp. zn. I. ÚS 559/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. L., zastoupené JUDr. M. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2006, čj. 21 Co 242/2006 - 10, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006, čj. 0P 165/2006 - 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), vydaná ve věci péče o nezletilého K. L.
Podle stěžovatelky obecné soudy nezajistily ani ochranu práv jí samotné ani jejímu nezletilému synovi a došlo tak k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zejména bylo zasaženo do základních práv dítěte garantovaných čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 3 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). Krajský soud nevycházel ze skutkového stavu v době svého rozhodování. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je založeno na tvrzeních, která jsou v rozporu se současným skutkovým stavem. Stěžovatelka zpochybňuje především tvrzení otce, že se s ní dohodl na postupném přechodu nezletilého do jeho péče. Stěžovatelku od srpna 2005 nijak nekontaktoval, o syna neprojevuje zájem, na jeho výživu nijak nepřispívá. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 257/05, podle něhož rozhodující okolností pro stanovení vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem je zásadně faktický stav. Stěžovatelka také namítá, že o jejím návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl okresní soud nikoli ve lhůtě sedmi dnů, jak ukládá zákon, ale až po 72 dnech. Tím porušil její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
II.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 0P 165/2006 a rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka se návrhem ze dne 6. 1. 2006 domáhala vydání předběžného opatření, kterým by otec nezletilého R. L. byl zavázán přispívat na jeho výživu částkou 1 500,-- Kč měsíčně. Okresní soud usnesením ze dne 22. 3. 2006, čj. 0P 165/2006 - 4, návrh stěžovatelky zamítl, Krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2006, čj. 21 Co 242/2006 - 10, usnesení okresního soudu potvrdil.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle stěžovatelky bylo zasaženo do jejího základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, především proto, že obecné soudy nevycházely ze současného skutkového stavu. Nahlédnutím do spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 0P 165/2006, bylo zjištěno, že tvrzení stěžovatelky o tom, že otec nezletilého ji nijak nekontaktoval a neprojevuje zájem o nezletilého, jsou zjevně nepravdivá (viz č. l. 677, 685 spisu). Stěžovatelka ztotožňuje své právo na soudní ochranu a spravedlivý proces s tím, že bude vyhověno jejímu návrhu, což ale evidentně obsahem tohoto ústavně zaručeného základního práva není. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 257/05, (www.usoud.cz, ve Sbírce nálezů a usnesení dosud nepublikováno), je nepřípadný. Právní a skutkové okolnosti zmíněné věci jsou odlišné a závěry v něm obsažené nelze vztáhnout na projednávaný případ. Ostatně k tomu se již správně vyjádřil ve svém rozhodnutí krajský soud. Přiléhavé je také odůvodnění krajského soudu v části, kde konstatuje, že vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření by znamenalo podporovat stěžovatelku v (dlouhodobém) nerespektování pravomocného rozhodnutí o svěření nezletilého do výchovy otce (rozsudek okresního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. P 423/95 - 496).
Stěžovatelka rovněž tvrdila, že došlo k zásahu do jejího základního práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Z prostého porovnání data podání návrhu na vydání předběžného opatření a data vydání rozhodnutí je zřejmé, že zákonná lhůta (§75c odst. 2 OSŘ) pro vydání předběžného opatření dodržena nebyla. Důvodem byl spor o místní příslušnosti mezi okresními soudy v Hradci Králové a v Pardubicích. Poté, co Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 1 Nc 2253/2006, rozhodl, že nesouhlas Okresního soudu v Pardubicích s přenesením místní příslušnosti je důvodný, Okresní soud v Pardubicích vrátil spis zpět Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 15. 3. 2006. Ten usnesením ze dne 22. 3. 2006 návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření zamítl. K porušení podústavního procesního předpisu (§75c odst. 2 OSŘ) tedy došlo, ale nejednalo o zásah takové intenzity, který by byl důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a/ téhož zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu