ECLI:CZ:US:2007:1.US.577.07.1
sp. zn. I. ÚS 577/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. M. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 9 To 503/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 15 T 81/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností M. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným rozsudkem odvolací soud zrušil ohledně stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Po doplnění popisu skutku, v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a vypuštění právní kvalifikace neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona (dále jen "TrZ") v bodu 4. výroku o vině, znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným:
1. trestným činem výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 TrZ a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §8 odst. 1 k §222 odst. 1 TrZ, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ s J. N., A. K., ml. J. P. a ml. M. H. Trestného činu se dopustili tím, že dne 12. 3. 2005 bezdůvodně napadli F. Š., jenž byl v té době po úrazu nohy a používal berle, a jeho bratra P. Š. Nejprve spoluobžalovaný J. N. vytáhl svou plynovou pistoli, aby poškozené zastrašil, poté spoluobžalovaný ml. J. P. odcizil poškozenému F. Š. berli, podrazil mu nohy a s berlí se několikrát proběhl. Následně udeřil poškozeného P. Š. tzv. hlavičkou a pěstí do obličeje, až upadl na zem, kde ho stěžovatel a ostatní spoluobžalovaní napadli kopy těžkou obuví, tzv. kanadami, ale i teniskami, do hrudníku, boku, žeber i do celé oblasti hlavy. Tím způsobili P. Š. zranění s pracovní neschopností, které ho omezilo v obvyklém způsobu života nejméně do 22. 3. 2005. Stěžovatel i ostatní spoluobžalovaní byli srozuměni s tím, že mohou poškozenému způsobit zranění ohrožující jeho život, a sice zlomeniny obličejového skeletu, čelistí, čelistní dutiny, krvácení do mozkových obalů nad tvrdou plenu mozkovou nebo pohmoždění mozku. Stěžovatel se tohoto jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 3 T 416/2002, odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 2 T 100/2001, za dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku jako mladistvý, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 T 91/2000, přičemž z výkonu trestů z obou rozsudků byl podmíněně propuštěn dne 9. 9. 2004 a zkušební doba mu byla stanovena na tři roky; dále
2. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 TrZ, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ (viz ad 1.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ spolu s ml. J. P. a A. K., když dne 12. 3. 2005 v tramvaji bezdůvodně napadli občany USA A. E. K. a G. T. L. Ml. P. udeřil poškozeného G. T. L. pěstí do obličeje, potom ho udeřili i A. K. a stěžovatel, následně do něho všichni tři kopali těžkou obuví, což stěžovatel zdůraznil tím, že se vzepřel na záchytná madla a vytrčenými kopy vedl údery do hrudníku a hlavy poškozeného. Když poškozeného začala bránit A. E. K., kopli i ji. Svým jednáním způsobili poškozenému G. T. L. zranění, jehož léčení si vyžádalo omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 2 až 3 týdnů. I v tomto případě byl stěžovatel a ostatní spoluobžalovaní srozuměni s tím, že takové údery vedené na hlavu mohou mít za následek poranění bezprostředně ohrožující život poškozeného (viz ad 1.);
3. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ s J. N., A. K., ml. J. P. a ml. M. H., který spáchali tím, že dne 12. 3. 2005 před hotelem O. opětovně bezdůvodně napadli občany USA T. N. a B. R. Nejprve ml. J. P. udeřil poškozeného T. N. do hlavy. Poté přiběhli ostatní obžalovaní a poškozeného několikrát udeřili pěstí do obličeje a napadli ho kopy, až upadl na zem; a
4. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ (viz ad 1.) spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ s ml. J. P. Poté co napadli poškozeného T. N. (ad 3.) pokusil se ml. J. P. na pokyn stěžovatele vytrhnout poškozené B. R. kabelku, kterou však poškozená nechtěla pustit. Proto mu přišel stěžovatel na pomoc a prudkým pohybem kabelku získal.
Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let (§234 odst. 1 TrZ za použití §35 odst. 1 TrZ a §42 odst. 1 TrZ), pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu pobytu v hl. m. Praze na dobu pěti let a bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1121/2006, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy přecenily hodnocení subjektivní stránky. Jeho jednání pod bodem 1) a 2) výroku o vině mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 TrZ, nikoli jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 TrZ, neboť ani v jednom případě nedošlo k závažnému následku, což je patrno i ze znaleckého posudku. V prvním případě poškozeného P. Š. sice kopl, ale nikoli velkou intenzitou a nikoli do hlavy, ale do boku. Nechtěl mu v žádném případě způsobit újmu na zdraví, natož pak újmu těžkou. V druhém případě nikoho nekopl ani netloukl, stál opodál celého dění. Výrok o vině pod bodem tři nenapadá, do poškozeného toliko strčil a dále se napadání nezúčastnil. Rovněž u bodu 4. výroku o vině stěžovatel tvrdil, že se daného jednání nedopustil. Celý útok spáchal mladistvý J. P. Nebylo prokázáno, že by se dopustil užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stěžovatel dále tvrdil, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako zvlášť nebezpečnou recidivu (§41 odst. 1 TrZ). Zvažovaly toliko formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy a nepřihlédly ke stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání. Ačkoliv v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a vykonal trest odnětí svobody, šlo o jednání, jehož se dopustil jako mladistvý, ve výkonu trestu byl kladně hodnocen a byl také podmíněně propuštěn. Z předchozího odsouzení lze dovodit, že se v minulosti nejednalo o tak závažné jednání odůvodňující závěr, že okolnosti předchozího odsouzení podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti nového trestného činu. Navíc, s ohledem na následek nyní spáchaného trestného činu, způsobu jeho spáchání a motivace nelze uzavřít, že by byl splněn i materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení §41 odst. 1 TrZ.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly pouze ostatních obviněných, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů. Jeho námitky jsou opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení a v opravných prostředcích, a to i v dovolání, a s nimiž se soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Přezkoumáním právní kvalifikace jednání stěžovatele a jeho uznání za zvlášť nebezpečného recidivistu se zabýval nejen soud prvního stupně a soud odvolací, ale také Nejvyšší soud ČR.
Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že jednání stěžovatele a ostatních odsouzených (bod 1., 2. výroku o vině) spočívalo ve společném, bezdůvodném, fyzickém útoku proti tělesné integritě poškozených, a to zejména v úderech pěstí do obličeje a kopech těžkou obuví do různých částí těla, včetně hrudníku a hlavy. Tímto jednáním byla poškozeným způsobena v rozsudku specifikovaná poranění. S ohledem na charakter a způsob útoku (zcela bezdůvodné napadení několika náhodně vybraných anglicky mluvících osob), intenzitu útoku, početní převahu, pohnutku (předchozí konzumace alkoholu a vzájemná solidarita vyjádřená obviněnými tím, že si chtěli "jenom kopnout"), jejich agresivitu a razanci směřovalo jejich počínání k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 TrZ. K následku spočívajícímu v takové poruše zdraví, jež by mohla být posouzena jako těžká újma na zdraví, ve smyslu §89 odst. 7 TrZ, nedošlo. Stěžovatel i ostatní odsouzení si museli být vědomi, že v důsledku jednání proti tělesné integritě poškozených hrozila poškozeným zranění, mající charakter těžké újmy na zdraví, příp. mohlo dojít k vážným zraněním vedoucím k poškození životně důležitých orgánů. K takovému následku tedy směřovalo i zavinění stěžovatele, minimálně ve formě nepřímého úmyslu, tzn. že byl srozuměn s tím, že svým jednáním může takový následek způsobit. Ačkoliv ke zranění poškozených, jež by dosáhlo intenzity těžké újmy na zdraví, nedošlo, jednání stěžovatele a ostatních odsouzených k tomuto zamýšlenému následku jednoznačně směřovalo. Proto se nemohou dovolávat toho, že zranění poškozených nebyla vážná a soud měl při právní kvalifikaci vycházet ze skutečných následků na zdraví poškozených. Pokud bylo prokázáno, s ohledem na okolnosti, za kterých se útok stal, že stěžovatel a ostatní odsouzení jednali v eventuálním úmyslu způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jejich jednání došlo "jen" k ublížení na zdraví, tak jejich jednání bylo důvodně posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 TrZ.
K námitce stěžovatele, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zvlášť nebezpečná recidiva podle ustanovení §41 odst. 1 TrZ, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že znaky zvlášť nebezpečné recidivy byly u stěžovatele naplněny nejen po stránce formální, ale také materiální. Při posuzování naplnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vycházely z předchozích shora popsaných odsouzení stěžovatele a z faktu, že se nyní opětovně dopustil trestných činů spadajících do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů, ačkoliv již dříve byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
Při posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy vzaly obecné soudy v úvahu nejen, že se stěžovatel posuzované trestné činnosti dopustil ve zkušební době, po šesti měsících po podmíněném propuštění, ale také že i předchozí zvlášť závažné trestné činnosti se dopustil vždy za užití přímého fyzického násilí proti tělesné integritě poškozených a opět v opilosti. Brutalita, s níž se nynější trestné činnosti dopustil, je skutečně výjimečná. Násilí bylo velmi závažné a mohlo mít daleko nebezpečnější následky. Bezdůvodnost a stádnost jednání stěžovatele a ostatních odsouzených představovalo vysokou společenskou nebezpečnost. Předmětem jejich útoku byli cizinci, jenom proto, že mluvili anglicky. V jednom případě upoutal jejich pozornost poškozený, který šel o berlích, což bylo důvodem pro jejich zlomyslný útok, který se posléze přesunul na bratra poškozeného, který ho provázel. Současně bylo hodnoceno i chování stěžovatele ve výkonu trestu a po jeho propuštění. Je zřejmé, že si nevzal ponaučení z předchozího odsouzení a nevážil si podmíněného propuštění na svobodu. Skutečnost, že se stíhané trestné činnosti dopustil krátce po podmíněném propuštění, velmi výrazně zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání a osoby.
S uvedenými závěry obecných soudů Ústavní soud souhlasí a odkazuje na ně. Není tedy účelné je znovu opakovat či dále argumentačně rozvíjet.
Z těchto důvodů nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o vadnosti skutkových zjištění a z nich učiněných právních závěrů, kterým se domáhal změny v hodnocení důkazů a tím i změny v právních závěrech, s cílem dosáhnout nižšího trestu. Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že jedním z prvků práva na spravedlivý proces je přesvědčivá návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy a jejich právní relevanci vyhodnotí. Ústavní soud hodnotí průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti. Zasáhnout může jen tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, zejména pokud zjistí extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů, což se však v projednávané věci nestalo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů a právní kvalifikaci jednání stěžovatele dostatečnou pozornost a své hodnotící úvahy také řádně rozvedly. Mezi skutkovými zjištěními obecných soudů učinily, a jejich právním posouzením nebyl zjištěn žádný extrémní nesoulad tvrzený stěžovatelem. Naopak, závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.
Stěžovateli tedy bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů, jehož ostatně náležitě využil. Věc byla projednána spravedlivě a veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet své návrhy. Soudy se jeho věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily. Rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, je součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není totiž možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu