ECLI:CZ:US:2007:1.US.581.07.1
sp. zn. I. ÚS 581/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 11 Cmo 238/2006-18, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006, č. j. 13 Cm 29/2006-9, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť porušují jeho základní práva. Připojuje návrh, aby Ústavní soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, odkazuje při tom na ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 11 Cmo 238/2006-18, bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006, č. j. 13 Cm 29/2006-9, jímž bylo odmítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost ze dne 7. 5. 2004. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelem podanou žalobu pro zmatečnost posoudil jako neúplnou a neobsahující náležitosti stanovené zákonem. Ve stanovené lhůtě však stěžovatel své podání neupřesnil, ač by o možných následcích poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud se s touto argumentací v podstatě ztotožnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a v řízení, kterému předcházelo, byl porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že soudy uplatňovaly svou pravomoc způsobem, který je v rozporu se zákonem. V řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo, mělo dále být porušeno ustanovení §100 odst. 1 o.s.ř., §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zbytečnými průtahy. Dále mělo být v řízení porušeno ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 5. 2006, č. j. 13 Cm 29/2006-14, stanovil k zaplacení soudního poplatku lhůtu třídenní namísto zákonné osmidenní a uvedl nesprávné poučení o možnosti opravného prostředku. Podle názoru stěžovatele byla též porušena ustanovení §79 odst. 1 a §80 zákona o soudech a soudcích tím, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení uvádí zjevné nepravdy spočívající v tvrzení, že stěžovatelovo podání neobsahuje označení důkazů, kterých se dovolává. Za rozporný s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stěžovatel považuje závěr Vrchního soudu v Praze o tom, že podání neobsahuje vylíčení skutečností svědčících o tom, že je žaloba pro zmatečnost podána včas (§232 odst. 1 o.s.ř.), ačkoliv stěžovatel v podání výslovně uvedl datum odeslání žalobou napadeného rozhodnutí obecného soudu, jak je uvedeno na obálce, ve které mu bylo doručeno.
Stěžovatel tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (patrně tedy i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích) je nezákonné a protiústavní, neboť pro aplikaci §43 odst. 2 o.s.ř. (odmítnutí návrhu pro neodstranění nedostatků) nebyly dány důvody.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Takový stav v posuzované věci nenastal. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů a opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.
Je tedy především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Je tomu tak obzvláště tehdy, jedná-li se o soudní výklad procesních pravidel, a v jejich rámci zejména pak ustanovení o podmínkách řízení včetně podmínek týkajících se návrhu. Je jisté, že právo na spravedlivý soudní proces, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však pochopitelně nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasažené v samé své podstatě (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04).
Ústavní soud především není povolán k výkladu a reaplikaci jednoduchého práva, v nyní projednávané věci ustanovení §43, §229 a §232 odst. 1 o.s.ř., neboť nedošlo ke svévolné či excesivní aplikaci procesních předpisů, která by znamenala porušení základního práva stěžovatele.
Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého napadeného usnesení především ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelovo podání nemělo náležitosti žaloby pro zmatečnost ve smyslu §232 odst. 1 o.s.ř., pokud ve vztahu k důvodům žaloby pro zmatečnost obsahovalo toliko obecná konstatování, nikoliv konkrétní skutečnosti, a to včetně označení konkrétních důkazů. Své závěry v odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil. Tyto závěry obecných soudů nejsou ve vztahu k podání ze 7. 5. 2004 podle názoru Ústavního soudu v zásadním rozporu s běžnou a oprávněnou praxí obecných soudů při uplatňování kvalitativních nároků na soudní podání.
Odvolací soud tak zároveň aproboval postup Krajského soudu v Českých Budějovicích, který stěžovateli určil lhůtu 20 dnů k odstranění nejasností návrhu, kterou však stěžovatel nijak nevyužil. V takovém případě neobstojí námitka stěžovatele, že nebyl dostatečně poučen o tom, jakým způsobem nedostatky odstranit, neboť se o jejich odstranění ve lhůtě nepokusil vůbec, což Vrchní soud v Praze výslovně konstatoval a stěžovatel toto zjištění ani v ústavní stížnosti nerozporoval. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že poučovací povinnost soudu se v různých procesních situacích projevuje s různou intenzitou a zvláště pokud byl stěžovatel zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem (advokátem), nejeví se zvláštní důraz na poučovací povinnost soudu o náležitostech žaloby pro zmatečnost jako přiměřené kriterium ústavnosti celého řízení v daném kontextu.
V nyní posuzovaném případě se Ústavnímu soudu tedy ani aplikace §43 odst. 2 o.s.ř., byl-li stěžovatel o následcích neodstranění nejasností poučen, nejeví jako nespravedlivá. Určitou opodstatněnost lze přisoudit stěžovatelově námitce, ve které zpochybňuje tvrzení obecných soudů, že žaloba pro zmatečnost neobsahovala vylíčení skutečností, že byla podána včas (§232 odst. 1 o.s.ř.), neboť v nyní projednávaném případě z údaje o datu odeslání rozhodnutí obecného soudu by patrně logickým postupem včasnost žaloby pro zmatečnost bylo možno dovodit. Zpochybnění tohoto závěru však v kontextu výše uvedeného nemá na posouzení celkové ústavnosti napadených rozhodnutí vliv. Námitku průtahů v řízení stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozvedl, zejména však neuvedl, jakými prostředky a s jakým výsledkem se vůči namítaným průtahům domáhal ochrany před podáním ústavní stížnosti. Stejně tak stěžovatel neuvádí, jaké protiústavní důsledky pro něj mělo vyměření, dle jeho názoru nesprávné, třídenní lhůty k zaplacení soudního poplatku rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2006, č. j. 13 Cm 29/2006-14, a jakou bližší spojitost má tato skutečnost s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že je vázán petitem ústavní stížnosti a nepřísluší mu proto vyjadřovat se k námitkám a tvrzením, která jsou v odůvodnění ústavní stížnosti zahrnuta, ačkoliv nemají s kasačním návrhem zjevnou spojitost.
Ústavní soud tak neshledal, že by některá z předložených námitek měla ústavněprávní relevanci a posunula celou věc z roviny pouhé polemiky s aplikací jednoduchého práva. Stěžovatel měl nepochybně k dispozici právní prostředky, kterými se mohl domoci soudního řízení ve své věci. Při zdůraznění obecného právního principu vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.) tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že stěžovatelovi byla upřena spravedlnost a právo na přístup k soudu a napadená rozhodnutí by bylo proto nutno zrušit. Ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, spolu s akcesorickým návrhem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť k výjimce z režimu §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (každý účastník si hradí své náklady řízení) neshledal vzhledem k výsledku řízení důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu