ECLI:CZ:US:2007:1.US.582.06.1
sp. zn. I. ÚS 582/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., právně zastoupené JUDr. T. V., na průtahy v řízení vedenými u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 216/2002, 18 Co 258/2003, 16 Co 277/2004, 16 Co 373/2005, a u Nejvyššího soudu pod sp.zn. 22 Cdo 599/99, 22 Cdo 2624/2003, a 22 Cdo 958/2006, jako jinému zásahu veřejné moci takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2006 stěžovatelka napadla postup shora označených soudů rozhodujících v její občanskoprávní věci, ve které vystupuje jako žalobkyně, s tím, že v něm shledává neodůvodněné průtahy, jimiž se cítí být dotčena zejména ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně v právu na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka mimo jiné uvedla, že všechny rozsudky ve věci samé uznaly oprávněnost žaloby. Dále, že bylo prokázáno, že procesní obrana žalované není opodstatněná, stěžovatelka spor nevyvolala a na jeho prodlužování se nikterak nepodílela. V odůvodnění dvou posledních rozsudků Městského soudu v Praze dochází podle stěžovatelky k nijak nepodložené manipulaci s provedenými důkazy soudu I. stupně, čímž jsou vždy nově vytvořeny podmínky pro dovolací řízení. Poukazuje na to, že se v řízeních o jejím občanskoprávním nároku konalo již 21 soudních jednání u Obvodního soudu pro Prahu 6 a že Městský soud v Praze jako odvolací soud odůvodňuje změnu rozsudku I. stupně na mnohokráte důkazně vyvráceném tvrzení žalované. Proto stěžovatelka navrhuje vydání nálezu, ve kterém Ústavní soud 1) prohlásí, že Městský soud v Praze průtahy v řízeních vedených pod sp. zn. 18 Co 216/2002, 18 Co 258/2003, 16 Co 277/2004, 16 Co 373/2005, a Nejvyšší soud průtahy v řízeních vedených pod sp.zn. 22 Cdo 599/99, 22 Cdo 2624/2003, a 22 Cdo 958/2006, zasáhly do základního práva stěžovatelky na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě a 2) zakáže Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp.zn. 22 Cdo 958/2006, a přikáže mu, aby o věci neprodleně jednal a rozhodl.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ve vztahu k dosud probíhajícímu řízení u Nejvyššího soudu pod sp.zn. 22 Cdo 958/2006, je takovým procesním prostředkem také návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zakotvený v §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Na základě dotazu u Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nevyužila, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost v části, ve které se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v průtazích, při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou.
Ústavní stížnost je však nepřípustná i ve zbylé části, ve které se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva stěžovatelky na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost stěžovatelky je proto i v části, ve které požaduje vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj