ECLI:CZ:US:2007:1.US.585.06
sp. zn. I. ÚS 585/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., F. K., a D. K., zastoupených JUDr. Petrem Bayerem, advokátem, se sídlem nám. Krále Jiřího 6, 350 11 Cheb, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 4 T 72/2002, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 7 To 148/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 642/2006, za účasti Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2006, stěžovatelé napadli rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 4 T 72/2002 (dále jen "rozsudek"), kterým byli uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadli usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 7 To 148/2005 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 642/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti usnesení Krajského soudu. Trestná činnost stěžovatelů měla spočívat v tom, že na veřejnosti napadli jiného.
Stěžovatelé uvádějí, že v průběhu předmětného řízení navrhli vypracování znaleckého posudku soudním znalcem MUDr. R. M. Tomu však nebylo umožněno nahlédnout do zdravotnické dokumentace poškozeného. Tímto postupem došlo k porušení ustanovení §110a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), dle kterého orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku. Znalecké zkoumání přitom považují za významné pro posouzení, zda tvrzená zranění mohla vzniknout dle verze poškozeného.
Dovolávají se svého práva na spravedlivý proces zakotveného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který vyžaduje, aby práva strany žalující i žalované byla shodná. Navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud a Okresní státní zastupitelství v Chebu poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Krajský soud odkázal na to, co již uvedl ve svém usnesení, totiž že vzhledem k odsouzení pouze pro trestný čin výtržnictví nepovažoval za nutné namítanou vadu v dalším řízení odstraňovat.
Nejvyšší soud uvedl, že těžištěm námitek stěžovatelů je jejich polemika s tím, jak soudy postupovaly při dokazování ohledně zranění poškozeného. To však není zákonným znakem trestného činu, jímž byli uznáni vinnými a význam dokazování v tomto směru je proto z tohoto hlediska okrajový. Poté, co odpadla kvalifikace pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, může spočívat jen v tom, zda poškozený byl skutečně napaden. Ústavní stížnost navrhuje odmítnut, popřípadě zamítnout.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelům k replice. Ti odmítli názor krajského i Nejvyššího soudu, že domáhaný způsob dokazování se jeví vzhledem ke konečné právní kvalifikaci bez většího významu. I když jednání nebylo posléze posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví, bylo zásadní a podstatné pro zjištění, zda k poškozeným tvrzenému fyzickému útoku došlo. Dle judikatury (č. 40/1977 Sb. rozh., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, 6 Tdo 1243/2003) ne každé fyzické napadení občana, které se stane veřejně či na místě veřejně přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Stěžovatelé jsou proto nadále přesvědčeni o důvodnosti ústavní stížnosti.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 72/2002 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ze spisu okresního soudu zjistil, že ve věci byly k posouzení zdravotních následků na poškozeném vytvořeny celkem tři znalecké posudky. Prvý znalecký posudek MUDr. N. K. vypracovaný v přípravném řízení nicméně v souladu s návrhem obžaloby nebyl jako důkaz prováděn, neboť vznikly pochybnosti o podjatosti znalkyně a též nebyl úplný (srovnej str. 254 spisu okresního soudu). Druhý znalecký posudek vytvořil na žádost obhajoby MUDr. R. M. Ten nicméně měl ze zdravotnické dokumentace poškozeného k dispozici pouze tu její část, která je založena ve spise okresního soudu. Na návrh zmocněnce poškozeného byl posléze přibrán třetí znalec MUDr. H. K. Ta při své práci na znaleckém posudku vycházela ze stejných materiálů jako MUDr. R. M. (srovnej str. 142-143 a 261-263 spisu okresního soudu). Až po jeho vypracování obdržela další dokumentaci, ke které se vyjádřila v řízení před soudem (str. 295 spisu okresního soudu). Následně podaný návrh obhajoby na doplnění dokazování doplněním znaleckého posudku MUDr. R. M. soud prvé instance zamítl jako nadbytečný. Krajský soud k tomu uvedl (str. 356 spisu okresního soudu), že soudnímu znalci MUDr. R. M. mělo být umožněno nahlédnout do kompletní zdravotnické dokumentace poškozeného, jak to vyplývá z §110a trestního řádu. Za stavu věci, kdy žádný z obviněných nebyl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví, však považoval takové dokazování za nadbytečné, protože tento posudek by nemohl přinést žádné nové závěry pro posouzení, zda jednání obžalovaných je na místě kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví.
Ústavní soud souhlasí se stěžovateli, že v souladu s 110a trestního řádu je znalci, kterého obhajoba požádá o znalecký posudek, třeba umožnit seznámit se s informacemi potřebnými pro jeho vypracování. Bylo by též v rozporu s principem rovnosti stran a kontradiktornosti řízení, pokud by znalci ustanovenému k návrhu obhajoby byl dán k dispozici užší okruh podkladů, než znalci ustanovenému k návrhu obžaloby.
Lze přisvědčit i jejich názoru, že znalecké zkoumání zdravotního stavu poškozeného nebylo bez významu ani když jejich jednání nebylo nakonec kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví. Bezpochyby mělo určitou vypovídací hodnotu, pokud jde o prokazování, zda došlo ke skutkovému ději, který byl posouzen jako trestný čin výtržnictví.
Ústavní soud nicméně přesto neshledal ústavní stížnost důvodnou. Ne každá nerovnost mezi stranami řízení, ke které dojde, totiž automaticky znamená porušení základních práv a svobod a nutnost vyhovění ústavní stížnosti, nýbrž je vždy třeba posuzovat konkrétní okolnosti jednotlivého případu. K projednávané věci je nutno konstatovat, že ač znalkyně MUDr. H. K. měla možnost (třebas až po vypracování znaleckého posudku) nahlédnout do další dokumentace, která se týkala zdravotního stavu poškozeného před předmětným incidentem, ona i znalec MUDr. R. M. vycházeli v zásadě z dokumentů stejných. Právě ty dokumenty o zdravotním stavu, které jsou založeny ve spise a měli je k dispozici oba uvedení znalci, jsou těmi, ve kterých bylo zaznamenáno poskytování zdravotní péče poškozenému přímo související s následky napadení. Zároveň nelze přehlédnout, že odsouzení stěžovatelů nebylo založeno pouze či převážně na závěrech znaleckého zkoumání. Naopak je usvědčují i důkazy další, zejména pak v průběhu řízení byla vyslechnuta řada svědků. Lze též poznamenat, že obhajobě byl jinak poskytnut prostor v plné míře, včetně toho, že měla možnost klást během výslechu znalkyně MUDr. H. K. dotazy a takto jej zpochybnit, čehož také v praxi využila.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal pochybení, které by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, ústavní stížnost musel považovat z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
Vojen Gűttler,
předseda senátu